2. Kapitola

Těmi sedmi dopisy se nemusíme zabývat podrobně. O nich již bylo pojednáno a jsou všem více či méně známé. Nejprve vždy zaznívá zvěst andělu sboru, který ji pak předává dále Církvi. Je tam obsažena chvála za dobré a kárání kvůli falešnému učení atd. Na konci každého okružního dopisu nacházíme zvláštní zaslíbení pro přemožitele. Ta se netýkala pouze lokálních sborů, nýbrž platí všem věřícím v době celého časového úseku novozákonní Církve.

Církevní historici se sedmi zvláštními epochami zabývali intensivně. Nejznámější mezi nimi je Dr. Clarence Arkin, jenž ve své knize »Dispensational Truth« na stranách 130-132 stanovil časové rozdělení. Boží muž William Branham ho použil, když mluvil o sedmi časových obdobích Církve. Stejné časové rozdělení je reprodukováno také zde.

Okružní dopisy měly prorocký charakter, který odkazuje do budoucnosti a mají význam ve spásných dějinách. Mluvící a působící je vždy ten povstalý Pán. ON se představuje v každém dopise zvláštním způsobem, ale vždy ve vztahu orientovaném k Církvi. Ona musí vědět, kdo On je a musí slyšet na to, co On říká.

Také sedm zaslíbení, jež jsou dána přemožitelům, jsou rozdílná. Při návratu Pána ti dokončení spravedliví ze všech časových období Církve, kteří mají účast při prvním vzkříšení, zdědí společně všecko zaslíbené.

V prvním okružním dopise čteme: "Tak mluví ten, který drží pevně ve Své pravé ruce sedm hvězd a který putuje uprostřed sedmi zlatých svícnů:

Znám tvé skutky a tvoji práci a statečnou vytrvalost a vím, že nemůžeš snášet zlé; zkusil jsi také ty, kteří se vydávají za apoštoly, aniž by jimi byli a shledal jsi, že jsou lháři.

Máš také statečnou vytrvalost a pro Mé jméno jsi nesl těžká břemena a neunavil jsi se.

Ale vyčítám ti, že jsi opustil svoji první lásku.

Mysli tedy na to, z jaké výšky jsi spadl; a čiň pokání a první skutky. Jinak přijdu na tebe a odsunu tvůj svícen z jeho místa, jestliže se neobrátíš. Ale to máš, že nenávidíš skutky Nikolaitů, které i Já nenávidím."

Je řeč o práci v království Božím, o skutcích a trpělivosti věřících. Jim je dáno svědectví, že nemohou snášet zlé, nepoctivé pracovníky. Jedná se při tom o muže, kteří se vydávají za apoštoly, ale ti, kdož uvěřili Slovu, je v prvním časovém období Církve odhalili jako lháře.

Pavel již ve Sk. 20:28-32 a jiných místech upozorňoval na to, že po jeho odchodu povstanou muži, kteří přednášejí bludná učení, aby do svého následování zatáhli učedníky. On v té souvislosti nabádal starší Církve k ostražitosti.

Věřící tehdy ještě měli učení a praxi pravých apoštolů z prakřesťanství v živé paměti. Když někdo s jejich učením a praxí nesouhlasil, věděli, že pak se jedná o napodobitele a nikoli o oprávněné nároky. Od originálu se začali jednotlivci odchylovat již v první křesťanské generaci. Prakřesťanský originál musí zůstat opravdově věřícím ve všech časech měřítkem a jedině platným vzorem.

Dále je pochvalně vyzdvižena statečná vytrvalost a postoj věřících k Jeho jménu. Ale následuje kárání, protože mnozí opustili první horoucí lásku. Zaznívá výzva k pokání a k návratu k prvním skutkům. Pán také chtěl odsunout svícen z jeho místa. Jaký smysl má svícen, jestliže nevyzařuje žádné světlo? Pak zůstává jen vzpomínka a mrtvá forma. Ještě jednou následuje chvála za nenávist skutků Nikolaitů, kteří uvedli do praxe odstupňování mezi tzv. "sloužícími bratry" a posluchači jako laiky, což i Pán nenávidí.

Zaslíbení všem, kteří slyší, co Duch praví Církvím zní: "Tomu, kdo přemůže, dám jísti ze stromu života, který stojí v ráji Božím." První lidé ztratili právo při stromu života a byli vyhnáni ven z ráje. Po dokonaném spasení a smíření mají věřící nový přístup ke stromu života a do ráje (Lukáš 23:43).

Časové období Efezu se rozpíná od počátku novozákonní Církve až asi do roku 170 po Kr.

Druhé okružní psaní:
Buď věrný až do smrti!

V druhém okružním dopisu se ten Povstalý představuje následujícím způsobem: "Tak mluví ten První a Poslední, který byl mrtvý a zase ožil:

Znám tvé soužení a tvou chudobu - přesto jsi bohatý; vím také, žese ti posmívají ti, kteří tvrdí, že jsou Židé, ale nejsou jimi, nýbrž jsou synagogou satanovou.

Neboj se utrpení, které je ještě před tebou. Hleď, ďábel má v úmyslu některé z vás uvrhnout do žaláře, aby byli zkušeni a budete muset podstoupit deset dní útisku. Prokaž se jako věrný až do smrti, tak ti chci dát vítězný věnec života."

Praví věřící onoho času vytrpěli těžké pronásledování. Posuzováno pozemsky, byli chudí a ti, kteří si kladli nárok, že jsou praví Židé, tedy praví věřící, se jim posmívali, ale ve skutečnosti byli "synagogou satanovou". Pán povzbuzuje ty Své těmito slovy: "Neboj se utrpení, jež jsou ještě před tebou!" Pronásledování vždy vychází od těch, kteří se sami mají za správné, ale nejsou jimi. Pravé děti Boží nepronásledují, ale bývají pronásledovány (Gal. 4:28-29).

Protivník se staral, aby byli uvrženi do žalářů, a museli procházet velikým soužením. Zde v prorockém slově označený "desetidenní čas útisku" je prokázán církevními dějinami. Bylo to nejhorších deset let pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána od 300-310 po Kr. Kdo za těchto okolností vydržel až do smrti a zůstal věrný, obdržel korunu života. Zaslíbení zní: "Kdo přemůže, tomu nebude moci druhá smrt nic učinit." První smrt nastane, když duše opustí tělo; druhá, když duch po Jitřním soudu opustí duši.

Časové období Smyrny trvalo asi do roku 312 po Kr.

Třetí okružní psaní:
Varování před Balámy a Nikolaity

Ve třetím okružním dopise se Pán představuje následujícím způsobem: "Tak mluví ten, který má oboustranně ostrý meč:

Vím, kde bydlíš, totiž tam, kde stojí trůn satanův; ale držíš Mé jméno pevně a víru ve Mne jsi nezapřel ani ve dnech Antipase, mého věrného svědka, který byl zamordován u vás, tam, kde bydlí satan.

Ale mám proti tobě malou výhradu; neboť máš mezi sebou lidi, kteří se drží učení Balámova, jenž učil Baláka svádět Izrael ke zlému, totiž jíst maso obětované modlám a páchat smilstvo.

A tak máš i ty mezi sebou takové, kteří se drží učení mikulášenců.

Čiň pokání, jinak na tebe přijdu brzy a budu s nimi bojovati ostrostí meče Mých úst."

ON zná ty Své a jejich skutky, ví, co dělají a kde žijí. V tom čase zaujal satan své hlavní sídlo v odpadlém křesťanství. V roce 325 po Kr. se uskutečnil koncil v Nicei, jehož se účastnilo asi 1 500 delegátů. Tam byla zvláštním způsobem zdůrazněna přednost duchovních nad tzv. laiky. Dvěma hlavními řečníky byli Athanasius a Arius.

Pán vytýkal, že někteří z věřících tolerují "učení Baláma" a souhlasí s "učením mikulášenců". Přesto, že Balám vůbec nenáležel k národu izraelskému, podařilo se mu ve Starém zákoně svést Izrael k modloslužbě a ke smíšení s jinými národy. Tento mikulášenský směr byla smíšená skupina a získávala vliv; propast mezi posluchači a novými hodnostáři v odpadlé církvi byla již znatelná. Co bylo v prvním časovém období označeno jako "skutky mikulášenců", se v třetím časovém období stalo již pevným učením, které Pán nenáviděl. ON vyzývá k pokání ty Své, protože jinak musí zakročit mečem Svých úst, totiž se Svým Slovem proti těm, kteří se odchýlili.

Zaslíbení zní: "Kdo přemůže, tomu dám jíst ze Své skryté manny; a také mu dám kamének bílý, na kterém je napsané nové jméno, které nezná nikdo jiný, než ten, kdo je obdrží." Pán sytí ty Své skrytou mannou zjeveného Slova a zaslibuje přemožitelům nová jména.

Časové období Církve pergamonské trvalo asi do roku 606 po Kr.

Čtvrté okružní psaní:
Varování před svedením falešnou inspirací

Ve čtvrtém okružním psaní se Pán představuje následujícím způsobem: "Tak mluví Syn Boží, který má oči jako plamen ohně a jehož nohy jsou podobné blyštivé mosazi:

Znám tvé skutky, i tvou lásku a věrnost, přisluhování a trpělivost a vytrvalost a vím, že tvé skutky jsou v posledním čase ještě početnější, než první.

Ale mám proti tobě výhradu, že dopouštíš ženě Jezábel, která se vydává za prorokyni, aby učila a sváděla Mé služebníky k páchání smilstva a jedení masa obětovaného modlám.

Dal jsem jí lhůtu k obrácení, ale ona se nechce odvrátit od svého smilství.

Hleď, uvrhnu ji na lože nemocných. A ty, kdo s ní cizoloží, uvrhnu do velikého soužení, jestliže se neodvrátí od smilstva této smilnice;

A její děti nechám zemřít morem; potom všechny církve poznají, žejsem to Já, kdo zpytuje ledví i srdce a odplatím jednomu každému zvás podle jeho skutků.

Vám, i ostatním v Tyatiře, všem, kteří nemají toto učení, protože hlubokosti satanovy, jak tvrdí, nepoznali - vám říkám: nenaložím na vás žádné další břemeno. Jen držte pevně to, co vlastníte, dokud nepřijdu."

Církev v Tyatiře je nejprve zástupně chválena v odpovídajícím časovém období pro její skutky, lásku, věrnost, přisluhování a trpělivost. Také její duchovní vzrůst je potvrzen. Ale pak Pán vysloví ty věci, které se Mu nelíbí. Kárání platí ženě, kterou označuje jako "Jezábel", ale ta se tváří jako prorokyně. Věrohodný, ale nejhorší podvod v duchovní oblasti přichází skrze ty, kteří prorokují. Lidé jim věří a vzhlíží k nim, aniž by kdo tušil, jaké za tím mohou ležet skryté úmysly.

V novozákonní Církvi Bůh svěřil tu pětinásobnou službu výhradně bratrům. Skutečně neexistuje Bohem ustanovená prorokyně, učitelka, apoštolka, atd. Pokud se přesto přihodí, že se žena tváří jako prorok, apoštol nebo učitel atd., pak můžeme porovnáním se svatým Písmem zjistit, že ji satan zneužívá ke zkoušce v Církvi. Dříve či později se dostaví při každém duchovním probuzení hodina pokušení jako u Evy. Pavel zdůrazňoval duchovní pořádek: "Žena ať hledá poučení skrze tiché naslouchání v plné podřízenosti; neboť nedopouštím ženě učit, nebo si přivlastňovat moc nad mužem; ne, ona ať zůstává v tiché zdrženlivosti. Neboť Adam byl nejprve stvořen, potom Eva. Také se nenechal svést Adam, nýbrž žena. Tím, že se nechala svést, se dostala do přestoupení." (1. Tim. 2:11-14) Každá žena, která si namýšlí, že je duchovní a vymaňuje se z vlády muže, jak přikázal v 1. Moj. 3 sám Bůh, se staví automaticky pod vládu satana a stává se jeho nástrojem. Tak jako v zahradě Eden, to nezpůsobí nějaká rozmluva o politice nebo o pozemských nedůležitých věcech, ale vždy se to týká toho, co řekl Bůh.

Kdekoli žena překračuje hranici pevně uloženou Slovem a poučuje jiné o biblických tématech, začíná se stavět nad Písmo svaté a svého muže. Toto je zjevné znamení, které se nedá přehlédnout: že je ve skrytosti nejnábožnějším způsobem opanována nepřátelskými mocnostmi a bude stát pod falešnou inspirací. Apoštol nařídil: "Ženy mají ve sborových shromážděních mlčet, neboť jim nemůže být dopuštěno mluvit, ale ať se podřídí, jak to také přikazuje zákon. Přejí-li si být o něčem poučeny (ne učit), nechť se doma ptají svých manželů." (1. Kor. 14:34-35) Protože máme co dělat s věčně platícím evangeliem Ježíše Krista, platí až do konce směrnice, které byly pevně stanovené na počátku. Apoštol se v pověření Božím odvolává na to, co se stalo v zahradě Eden a odkazuje ženám jejich místo.

Stejná napomenutí byla nutná již ve Starém zákoně mezi lidem izraelským: "Ty ale synu člověčí, povstaň proti dcerám svého lidu, které prorokují podle vlastního srdce; vyslov se proti nim a řekni: Tak praví Bůh Pán: Běda těm ženským, které šijí čarodějné váčky pro všechny klouby na rukou a bocích, a zhotovují kukly na hlavu každé velikosti, aby polapily duše! Chcete usmrtit duše, které náleží k Mému lidu, a svou duši chcete zachovat při životě?!" (Ezechiel 13:17-18)

Bylo by dobré, číst tu kapitolu až do konce a přijmout lekci do budoucnosti. Vlastně se ještě nic nezměnilo. Skutečně to jsou ženy, které se považují za duchovní, jiným udílejí poučení, a dostávají se pod falešnou inspiraci. Jejich falešně inspirovaná proroctví mají charakter čarodějných obvazů, vyslovení kletby, nosí v sobě smrtelný hadí jed a všichni, kdo na ně slyší, je duchovně svázán a musí být rozvázán v plné moci jména Ježíše Krista.

Služebníci Boží jako zvěstovatelé Slova by to bývali museli vědět lépe, a jejich činnost by museli odhalit. Ale jako Eva tehdy poslechla hada a zatáhla Adama s sebou do pádu do hříchu, tak i oni naletěli na ženu Jezábel, "... která Mé služebníky svádí k páchání smilstva a jedení masa obětovaného modlám."

Že se zde nejedná o přirozené smilstvo, ale duchovní, z této souvislosti jasně vyplývá. Ženy, které se tváří jako prorokyně, se budou střežit dopouštět se smilstva se služebníky Božími, neboť by přišly o svoji duchovní autoritu i vliv nad nimi. "Jezábel", která působila zároveň jako prorokyně a učitelka, byla vyzvána činit pokání, a také ti, kteří se toho dopouštěli s ní. Duchovní děti, které vyšly z tohoto smíchání, zahynuly duchovní smrtí.

Ale těm, kteří se nenechali svést samozvanou prorokyní a jejího učení se nedrželi, platilo zaslíbení: "Kdo přemůže a setrvá v Mých skutcích až do konce, tomu chci dát moc nad pohany, a bude je pást železným prutem, a jako nádobí rozbiti budou, jak jsem i Já obdržel tu moc od Svého Otce; a dám mu Jitřní hvězdu." Spasení zdědí spolu se Spasitelem všecko a v Tisíciletém království budou společně panovat nad národy a světem.

Věk Tyatirský trval asi do roku 1520.