Znaky sektářství v Církvi

1. Kristus plus někdo další

Primárním znakem sektářství je, že má svého vůdce (bývá to zakladatel skupiny), který se u svých stoupenců těší vysoké vážnosti - jeho život považují za dokonalý a jeho výroky za rovnocenné Božímu slovu.
Duch svatý o Židech v Beroji řekl, že jsou "ušlechtilí", protože každý den zkoumali, zda je Pavlovo učení v souladu s Písmem. Přesto, že Pavel byl velký apoštol, měli zkoumat jeho učení, zda je opravdu podle Písem (Sk 17,11).
Bible říká, že když prorok mluví ve shromáždění, mají ostatní jeho slova "rozsuzovat" (1K 14,29).
Co se tím myslí? Dělat to, co Berojenští - zkoumat, zda to, co prorok říká, je v souladu s Božím slovem. To je nejspolehlivější ochrana proti sektářství.
Sektářští věřící respektují svého vůdce do té míry, že přijímají vše, co učí, aniž by rozsuzovali, zda jeho učení má zdravý biblický základ, a nemají tedy ušlechtilou mysl jako Berojenští.

2. Bible plus další knihaDruhým znakem sektářství je, že kromě Bible uznává ještě další knihu (jejímž autorem je obyčejně vůdce skupiny), a kterou ve všech směrech považují za neomylnou jako Bibli.
Mnoho sektářských skupin bude popírat, že by spisům svého zakladatele připisovaly takový význam, ale jejich vztah k té knize prozrazuje, že jí uznávají za rovnocennou Bibli. Svým jednáním prozrazují více než svými slovy.
V raném stupni formování sektářské skupiny může být mnoho upřímnosti a skutečné oddanosti
Pánu. V mnoha případech bývá zakladatel zbožný muž. V pozdějším období se ale často stává, že oddaní následovníci systematicky utřídí spisy a učení svého vůdce do uspořádaného systému a jeho slova pro ně mají stejnou autoritu jako Bible.
Osobní názory zakladatele se tak pro ty, kdo ho následují, stávají "Božím" slovem. Pokud je zakladatel zbožný, nikdy nedopustí, aby za jeho života k něčemu takovému došlo. Pokud to není Boží člověk, bude se domáhat, aby jeho výroky přijímali a uznávali za rovnocenné Božímu slovu.
Členové sektářské skupiny obvykle čtou knihu svého zakladatele stále dokola. Mnozí z nich ji nosí všude s sebou, ať jdou kamkoli. Citují z ní ve shromáždění a těmto citátům přisuzují stejnou autoritou, jako citátům z Bible. Pokud kniha obsahuje výklad nějakého biblického verše nebo vysvětluje některé pasáže, pak se od členů této skupiny očekává, že předkládaný výklad pro ně bude závazný.
Neustálým čtením knihy si oddaný stoupenec postupně vymývá mozek, takže Boží slovo bude vykládat pouze způsobem, jak ho vykládá vůdcova kniha. Jeho mysl se dostane do stavu, kdy ztratí schopnost přijímat jakékoli nové světlo Ducha na mnohá místa Písma, protože kdykoli čte nějaký oddíl, jeho mysl je již nastavena, aby mu rozuměl požadovaným způsobem. Jeho mysl je tak navždy přeprogramována a dostává se mimo dosah Ducha.
Připomíná to způsob, jakým římskokatoličtí kněží učí své stoupence, že Bible se musí vykládat pouze tak, jak ji vykládá římskokatolická teologie.
Jakékoli zpochybňování učení skupiny nebo výkladů jejích vůdců je naprosto nepřípustné.

3. Exkluzivita společenství

Třetím znakem sektářství je, že své společenství považují za exkluzivní.
Křesťané, kteří myslí sektářsky mají pocit, že obecenství s ostatními znovuzrozenými křesťany, kteří nejsou členy jejich skupiny, není z duchovního hlediska přínosné a pokud ano, pak jen zanedbatelně. Taková skupina vás proto bude zrazovat od kontaktů s křesťany odjinud, leda by to bylo za tím účelem, abyste je přivedli do vaší skupiny. Taková skupina se obyčejně považuje za jedinou pravou církev a věří, že všichni, kdo patří ke Kristově nevěstě, k nim nakonec naleznou cestu. Domýšlivost těchto lidí je skutečně nepředstavitelná.
Společenství, které se považuje za exkluzivní, proměňuje mnoho sektářských věřících v náboženské snoby a zákonické farizeje. Myslí si, že "mají hlubší porozumění Božímu slovu" a to v nich buduje domýšlivost, díky které všechny křesťany třídí na "ty, co jsou od nich" a "ty, co jsou odjinud". Takto smýšlející lidé si nebývají vědomi svého farizejství a mají se za skutečně oddané a pokorné následovníky Ježíše! Tak obrovskou moc má lidská mysl klamat sama sebe!
Ostatní, kteří nejsou z jejich skupiny, však jejich farizejství vidí zřetelně.
Pravou svatost působí Boží milost (Ř 6,14). Bůh dává milost pouze pokorným (1P 5,5). Skutečná svatost se proto pozná především podle pokory. Kde chybí pokora, je "svatost", kterou můžete vidět u sektářů pouze vnější spravedlnost ze zákona, kterou docílili vlastním úsilím. Proto se mnozí sektářští věřící rádi chlubí svým "svatým" životem nebo vztahy v rodině. Kdyby jejich svatost byla výsledkem Boží milosti, neměli by se čím chlubit.
Sektářští věřící obyčejně čtou pouze knihy, které napsali vůdci jejich skupiny. Jejich časopisy obyčejně obsahují články, které napsali členové jejich skupiny. Skupiny, kde se sektářství projevuje nejsilněji, vás budou důrazně napomínat, abyste se vyvarovali knih jiných křesťanských autorů, protože podle jejich výkladu v křesťanství ode dnů apoštolů, kromě jejich vůdce, žádní zbožní lidé nebyli. Takovou moc klamat má sektářství.
Sektářští věřící budou zpívat pouze písně, které složili lidé z jejich skupiny. Jejich zpěvníky budou obsahovat pouze "jejich" písně. Jiné písně mají podle nich špatného ducha a jsou tudíž nebezpečné.
Sektářské skupiny tímto způsobem drží své členy spoutané v jakýchsi zámotcích a udržují je v naprosté nevědomosti ohledně toho, co Bůh udělal skrze lidi v jiných stoletích a nebo co dělá v ostatních křesťanských církvích dnes.
Když je člověk izolován od jiných křesťanů, kteří se bojí Boha, snadno ztratí kontakt s realitou a začíná žít ve světě sebeklamu a pýchy.
Pokud se z jakéhokoli důvodu oddělíme, byť jen od jediného Božího dítěte, které náš nebeský
Otec přijal, jsme to my a naše skupina, kdo utrpí škodu, neboť Bůh ustanovil, abychom pouze "společně se všemi svatými pochopili lásku Kristovu" a spolu s nimi dosáhli "plnosti Boží" (Ef 3,18n).
Nechápejte tato slova jako povzbuzení k ekumenismu či kompromisům. Asi nebudeme schopni spolupracovat s mnohými křesťany, kteří vězí v Babylonském systému. S takovými systémy nesmíme mít nic společného a křesťany musíme povzbuzovat, aby odtud vyšli (Zj 18,4). Své srdce ale musíme mít vždy otevřené pro společenství se všemi učedníky Ježíše, kteří se bojí Boha. Když je náš Pán přijal, co nás opravňuje, abychom je odmítli jen proto, že s námi nesouhlasí nebo k nám nechodí? (Lk 9,49n).
Pavel a Barnabáš jsou dobrým příkladem, že je možné mít společenství s druhými, i když nepracujeme v jednom týmu (Sk 15,36-41). Ohledně jisté věci měli velikou neshodu a neviděli možnost další spolupráce. Nepřerušili ale vzájemné společenství, nezačali se nenávidět ani o sobě nezačali mluvit zle. Pokud by něco takového udělali, stali by se sektářskými. Oni ale jeden druhého milovali, a i když pracovali odděleně, vzájemně se za sebe modlili, což sektářští lidé považují za něco zcela nemožného. Ti dovedou mít společenství pouze s těmi, kteří se jim bez výhrad podrobí.

4. Nenesou břemeno evangelizaceČtvrtým znakem sektářství je, že nemají na srdci kázat evangelium neobráceným pohanům ve světě.
Mohou existovat sektářské skupiny, které se v omezené míře evangelizací mezi pohany zabývají, ale obecně platí, že většina sektářských křesťanů pracuje pouze mezi jinými křesťany. Nemají zájem kázat evangelium každému stvoření, jak nařídil Ježíš (Mk 16,15). Místo toho se zaměřují na jiné křesťany a z nich se snaží učinit učedníky své vlastní skupiny.
Tím, že v sektářských skupinách jsou velmi úzké vztahy, mnoho věřících nachází v jejich náruči bezpečí. V sektářských skupinách pečuje jeden o druhého, jeden druhému pomáhá, navzájem jsou k sobě velmi dobří a mnoha způsoby si projevují laskavost. Nejistí křesťané, zklamaní křesťanstvím bez lásky, se kterým se někde setkali, a kteří nyní hledají bezpečí a přijetí, ne v Bohu, ale v komunitě věřících, jsou často vtaženi do těchto skupin v naději, že tam najdou lásku a společenství. Nejsou si ale obyčejně vědomi nebezpečí, které je v křesťanském životě čeká později díky tomu, že jsou tak uzavření.
Sektářští věřící budou věnovat mnoho pozornosti novému "kontaktu", aby ho začlenili do své skupiny. Vědí, že jakmile se k nim přidá, přijme tento nový rekrut postupně všechno učení včetně učení o "božské autoritě" jejich vůdce.
Po několika letech v takové skupině většina věřících ani nepomyslí na to, že by tu skupinu mohli opustit. Mají strach, že by zůstali osamělí a izolovaní. Tento strach, spolu s myšlenkou, že by tím "opustili tu pravou církev", působí, že slabší věřící jsou po celý svůj další život v pasti.

Sektářští křesťané nepodstupují oběti jako zbožní misionáři v průběhu minulých staletí, kteří léta žili v primitivních podmínkách mezi pohany, aby je přivedli ke Kristu. Sektářští lidé práci misionářů většinou zlehčují - přirozeně, protože je nelehké do takové práce vstoupit.
Sektářští kazatelé, pokud už vůbec do pohanských zemí zavítají, jedou na kazatelskou návštěvu.
Dávají přednost snadnějšímu způsobu, kdy v pohanských zemích, které navštíví, určí místní zástupce, aby rozvinuli práci jejich skupiny v daném regionu a aby jim organizačně připravili shromáždění, když přijedou na výroční návštěvu. Místním zástupcům za to dávají jako odměnu dárky, nebo je jednou za čas uplatí hrazenou cestou do mateřského sboru, kde je sídlo vedení skupiny.
Kristovi apoštolové nemohli úplatky nabídnout nikomu, protože neměli z čeho. Byli chudí. Proto dokázali v pohanských zemích vykonat takové Boží dílo.

5. Devalvace ospravedlnění z víry

Pátým znakem sektářství je, že snižuje ospravedlnění z víry a učí ospravedlnění skrze skutky.
Písmo říká, že víra se prokazuje skutky (Jk 2,24). Říká ale také, že "tomu, kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který ospravedlňuje bezbožného, je jeho víra počtena za spravedlnost (Ř4,5).
Nebezpečí, které zde hrozí, není jen v nevyváženosti, ale doslova v kacířství, neboť když se jedna biblická pravda dovede k extrému a ostatní se nezmiňují, může vzniknout kacířství. Dále, když uznáváme nějaké biblické učení, ale nebudeme ho v našich církvích vyučovat, přestane být aktuální a přestane se mu věřit. Jako ochabuje nepoužívaný sval, tak i pravda, kterou nekážeme, nakonec upadne v zapomnění a církev o ni přijde.
"Pravda není na jedné straně ani na druhé. Přesně uprostřed už vůbec ne. Pravda je jak v obou extrémech, tak v celé šíři současně."
Musíme být opatrní, aby naše učení nebylo reakcí na extrémy, do kterých někteří sklouzli. Mnozí kazatelé převrátili učení o ospravedlnění z víry na licenci pro omlouvání hříchu. To nás ale nesmí přimět, abychom odmítli tuto pravdu Písma a vydali se k opačnému extrému a učili, že budeme ospravedlněni ze skutků.
Obecně řečeno, sektářství káže ospravedlnění dobrými skutky. Právě to učí všechna nekřesťanská náboženství. Když bude sektář kázat na text Římanům 4, bude dokazovat, že i Ř 4 mluví o ospravedlnění ze skutků. Sektáři snižují fakt, že "Kristus se stal naší spravedlností" (1K 1,30) a zdůrazňují, že "spravedlnost zákona je naplněna v nás" (Ř 8,4) a nechápou, že to druhé je důsledkem prvního.
Sektář devalvuje hodnotu Kristovy krve a nebude o ní nikdy příliš mluvit, leda mysticky, předuchovněle.
Písně, které se zpívají, prozrazují, na jakých základech jejich církev stojí. Když se podíváte do zpěvníku sektářské skupiny, zjistíte, že tam téměř chybějí písně o odpuštění hříchů, o ospravedlnění z víry nebo o očištění Ježíšovou krví.
Téma vylití krve na golgotském kříži, o němž mluvil Ježíš i jeho apoštolové (Lk 22,20; Ef 2,13), a o kterém budeme zpívat v nebesích na věky (Zj 5,9), se ve zpěvnících takových skupin vyskytuje málo nebo vůbec ne.
Je pravda, že mnoho sektářů žije navenek velmi příkladně, ale je také pravda, že mnoho z nich je obtíženo těžkými břemeny, která na ně vkládají jejich vůdci svým učením. Mnoho lidí z takových kruhů trpí trvalou nejistotou, zda je s nimi Bůh spokojen, a v důsledku toho žijí s neustálým pocitem viny a s pocitem neustálého odsuzování Satanem, žalobcem bratří. Mnoho z nich se ale bude zdráhat připustit že mají takové potíže, aby je ostatní nepovažovali za nevěřící.

6. Tajnosti ohledně předmětu víry

Šestým znakem sektářství je, že dělají tajnosti ohledně toho, čemu vlastně věří.
Když se věřící odjinud ptají sektářů na to, co nemá zřetelný základ v Písmu a čemu věří, obvykle odpovídají vyhýbavě.
Když nemohou své učení dokázat z Písma, jejich standardní odpovědí na takové otázky vždycky bývá, že: "Na to je potřeba zjevení Ducha svatého!" Tím dávají najevo, že mají od Boha zvláštní zjevení, kterému Písmo nevyučuje, a které ostatní věřící nemají.
Sektářští věřící rádi mluví o "tajemstvích", o nichž tvrdí, že jim byla "zjevena Duchem", a že taková zjevení dostávají jen ti, kdo věří "celým srdcem" - takto označují ty, kdo akceptovali učení jejich vůdce a začlenili se do skupiny.
Nevěří, že by mimo jejich skupinu existovali věřící, kteří věří celým srdcem. Proto lákají zvědavé věřící, aby se připojili k jejich "elitnímu vnitřnímu jádru", k těm, kteří již "světlo pravdy" mají.
V lidské tělesnosti existuje silná touha si sebe představovat jako Božího oblíbence - jako někoho z kruhů Bohu nejbližších, komu Bůh zjevuje skrytá "tajemství", o nichž ostatní věřící nic nevědí.
Sektářství živí tuto touhu, která je v těle každého člověka.
Co je ale pravda?
Pravda je, že v Písmu jsou zjevena všechna Boží tajemství.
Efeským 3,4-6 uvádí, že Kristova tajemství zůstávala utajena pouze ve starozákonní době, dnes však už ne. Koloským 1,26n říká, že Bůh zjevil to tajemství všem svatým. Dnes již tedy neexistuje žádné tajemství, protože Nový zákon odhaluje všechno. Sektářští věřící se vás ale budou snažit přesvědčit, že neodhalená tajemství dosud existují.
Nový zákon se zmiňuje o dvou velkých tajemstvích, která se týkají zbožnosti a církve a jsou zapsána v 1T 3,16 a Ef 5,32.
O obou těchto tajemstvích se Písmo jasně zmiňuje a odhaluje je. Pokud je lidé nevidí, je to buď proto, že nečtou Písmo pečlivě, anebo proto, že jsou příliš pyšní a plni předsudků, než aby mohli změnit názor.

7. Důraz na jednotnost

Sedmým znakem sektářství je, že od svých přívrženců vyžaduje uniformitu.
Sektáři se domnívají, že jednota může být jedině v uniformitě. Aby podpořili svůj názor citují 1K 1,10 - "abyste spolu všichni souhlasili" ("abyste všichni mluvili stejně" - ČSP). Přísně se zamračí, jakmile se někdo v něčem i nepodstatném odchýlí od přijímané normy. Nedokážou přijmout, že tento verš hovoří o souladu v duchu, a ne o tom, že musíme myslet stejně v každém sebemenším detailu.
Sektáři neumějí mezi sebe vřele přijímat bratra, který má odlišné názory v tom, co je dobré a co špatné (Ř 14,1). Vřelé přijetí je vyhrazeno pouze těm, kdo mají stejné názory ve 100%.
V sektářských skupinách není ve skutečnosti místo pro učení Římanům 14, neboť nedávají prostor rozmanitosti.
V sektářských skupinách všechno, včetně formy shromáždění, musí být tak, jak to rozhodla nejvyšší rada skupiny. Mnoho sektářských věřících imituje dokonce i kulturní zvyklosti v chování svých vůdců!
Na členy v sektářských skupinách je vyvíjen neustálý tlak, aby se ve všem přizpůsobovali tomu, co jim předkládá jejich vedení a praktikovali to.
Věřící, kteří jsou ochotni nechat se vlít do takové formy, a na nic se neptají, jsou jako zombí. Ti jsou uznáni za pokorné, opravdové a za součást "vyvolených".
Všechny ostatní považují za pyšné, za ty, kdo se stavějí nad Boží slovo a za lidi "beze světla"!
Oddanost skupině docilují tím, že skrytě varují před následky rebelie proti vůdcům. Členy skupiny zastrašují historkami o tom, jak hrozně dopadli ti, kdo si dovolili s vůdci nesouhlasit. Tím vytvářejí tlak na slabší věřící, aby se podvolili. Ti postupně ztrácejí schopnost rozlišovat a stávají se zajatci skupiny.
Ježíš přišel, aby lidi osvobodil, sektářství však svazuje. Mnozí věřící potřebují být osvobozeni z vězení, ve kterém je drží sektářští kazatelé.
Židé Ježíšovy doby nebyli pouze otroky hříchu, ale i tradic a názorů svých náboženských vůdců.
Ježíš je musel osvobodit z obou těchto otroctví. Mnozí, kdo přijali Ježíšovo poselství o svobodě od hříchu, žili dále ve strachu před svými náboženskými vůdci a neodpoutali se od "tradic starších (otců)" ani tehdy, když viděli, že ty věci nejsou podle Písma ze strachu, aby nebyli vyloučeni (J 12,42n).
Sílu a moc otroctví názorům náboženských vůdců vidíme na Petrovi, který se ještě asi po dvaceti letech života v plnosti Ducha svatého neodvážil veřejně postavit proti židovským tradicím ze strachu, aby nepopudil některé křesťanské vůdce z Židů. Pavel, který v té době byl jen mladší apoštol, byl v danou chvíli jediný, kdo měl tu odvahu veřejně Petra konfrontovat a odhalit, že jedná podle "tradic starších". Dokonce ani Barnabáš, jako starší apoštol se toho neodvážil (Ga 2,11-21).
Bůh nechce, aby se někdo pod nátlakem bez osobního přesvědčení přizpůsobil nějaké vnější formě nebo něčí představě. Jediná poslušnost, jakou Bůh žádá, je poslušnost radostná a ochotná - neboť Bůh miluje radostného (ochotného) dárce - ať se jedná o poslušnost či o peníze (2K 9,7). Nátlak Bůh nenávidí.
Bůh nikdy nezasahuje do naší svobodné vůle. Vždy nám nechává svobodu volby - poslechnout či neposlechnout - stejnou svobodu, jako dostal Adam a Eva v zahradě Eden. Ví totiž, že jedině v atmosféře naprosté svobody se může rozvíjet a vzkvétat pravá svatost, jakou hledá.
Pravá svatost je ta, která se dokonává ve strachu z Boha, a ne ve strachu z lidí (2K 7,1).
Poslušnost, po které Bůh touží, je motivována láskou a vděčností k Němu, ne strachem z odsouzení nebo touhou po odměně.
Kdykoli se poslušně přizpůsobujeme nějaké formě, která pramení z nátlaku, nebo která je motivována touhou po přijetí nějakou skupinou, konáme mrtvý skutek, který před Bohem nemá žádnou hodnotu. Zajistí vám pouze uznání ostatních členů skupiny.
A v tomto nás Bůh bude všechny zkoušet, aby zjistil, po čem toužíme - po uznání od Něho, nebo od spoluvěřících.

Setrvat ve svobodě

"V této svobodě, do níž nás Kristus vysvobodil, pevně stůjte; nenechte se znovu zapřáhnout do otrockého jha" (Ga 5,1).
Nejtěžší boj v životě křesťana není boj proti hněvu nebo nečistým myšlenkám. Je to boj proti potřebě dojít uznání od lidí. Pokud v tomto chceme zůstat svobodní, musíme být pevně rozhodnuti žít výlučně před Boží tváří.
Můžete žít vzorně, dokonce i se sektářským postojem. Božího království se však mohou ujmout jen ti, kdo se odváží postavit mřížím, kterými je obestavěli sektářští kazatelé.
Máme-li vejít do slavné svobody synů Božích, musíme se za každou cenu vymanit z otroctví lidských názorů.