9. Nevěsta Kristova

Na posledních stránkách Písma můžeme vidět zakončení díla Ducha Svatého - Nevěstu Kristovu. Vidíme tam ale také produkt Satanova padělatelství - Nevěstku. Jan říká, "Uviděl jsem SVATÉ MĚSTO, NOVÝ JERUZALÉM, jako NEVĚSTA okrášlená, jak sestupuje od Boha a ZÁŘÍ BOŽÍ SLÁVOU jako diamant (jaspis), jasně jako křišťál" (Z 21,2.11).

Ještě před tím, než ve vidění spatřil Nevěstu Kristovu, viděl Nevěstku - tu duchovní cizoložnici (křesťanství), která vyznává, že miluje Boha, ve skutečnosti však miluje tento svět (Jk 4,4). Ona je křesťanství. Má vnější formu zbožnosti (navenek správné učení), ale nemá její moc (nemá v sobě Boží život) (2Tm 3,5).

Jan říká, "Viděl jsem ženu, VELIKÝ BABYLON, MATKU NEVĚSTEK, a hlas řekl, "Padla, velká říše Babylon. Uvidí DÝM Z JEJÍHO POŽÁRU. Její dým stoupá na věky věků" (Z 17,3.5 18,2.9 19,3). Ten kontrast je obrovský. Zatímco Nevěsta prošla ohněm soudu a "září Boží slávou jako vzácný klenot", Nevěstka v něm shořela na popel a dým jejího požáru stoupá na věky, neboť to, co ji tvořilo, bylo hořlavé. Nevěsta Jeruzalém a Nevěstka Babylon jsou dva systémy - první je od Boha, a druhý je "pozemský, duševní, démonský" (Jk 3,15).

Podívejme se nejprve na Babylon. Název Babylon se odvozuje od věže v Bábelu, jež byla vybudována z lidského rozhodnutí,lidskými silami a k slávě člověka."Řekli jeden druhému (Z LIDSKÉHO ROZHODNUTÍ), vybudujme si (LIDSKÝMI SILAMI) město, a uděláme si jméno (K SLÁVĚ ČLOVĚKA)" (1M 11,3n). 24

Po mnoha letech, když král Nabúkadnesar vystavěl město Babylon, hlavní město svého velkého světového impéria a pohlédl na ně, prohlásil ve stejném duchu: "Tak tedy toto je ten velký Babylon, který jako sídlo královské jsem já (Z LIDSKÉHO ROZHODNUTÍ)vybudoval silou své moci (LIDSKÝMI SILAMI) a ke cti svého majestátu (K SLÁVĚ ČLOVĚKA)" (5M 4,27).Babylonská věž propadla soudu. Podobně Nabúkadnesar, díky svému vychloubání na sebe uvedl neprodlený Boží soud (5M 4,28-30). Vše, co pochází z lidského rozhodnutí,uskutečňuje se lidskými silami a vede k slávě člověka, ukončí Boží soud. Vše, jakkoli velké nebo slavné, co vykonal člověk ve své síle, zanikne, i kdyby se jednalo o práci"křesťanskou".

"Široké hradby Babylonu budou zcela zbořeny, jeho vysoké brány budou spáleny ohněm;

STAVITELÉ Z MNOHA NÁRODŮ ("křesťanští" pracovníci?) SE NAMÁHALI ZBYTEČNĚ, JEJICH PRÁCI POZŘE OHEŇ!" (Jr 51,58).

Jeruzalém, naproti tomu, je Město Boží (Žd 12,22). V době Staré smlouvy zde byl vystavěn Boží chrám. Jeruzalém, Boží příbytek, má svůj původ v Boží Svatyni, kterou udělal Mojžíš (2M 25,8).

Mojžíš tento Příbytek vytvořil přesně podle plánu, který dostal od Boha. "....udělal všechno tak, jak mu Hospodin přikázal" (2M 40,16). To, co udělal, bylo (Z BOŽÍHO ROZHODNUTÍ).

Příbytek byl vystavěn lidmi, které Bůh obdařil svou mocí: "Hleď, povolal jsem Besaleela... naplnil jsem ho Božím Duchem..." (2M 31,1-5) (BOŽÍ MOCÍ).

Byl vystavěn k slávě Boží: Hospodinova sláva naplnila příbytek (2M 40,34) (K BOŽÍ SLÁVĚ).

Jen to, co je z Boha, co je učiněno Jeho mocí a je jen k Jeho slávě, přetrvá na věky. Takové dílo, když projde ohněm, zazáří jako klenot, neboť je ze zlata, stříbra a drahého kamení.

Když porovnáváme první a poslední stránky Bible, vidíme, že mluví o dvou stromech (o stromu života a o stromu poznání dobrého a zlého), které představují dva neslučitelné systémy - Jeruzalém a Babylon. Co se narodilo z Ducha - z Boha, skrze Boha a pro Boha, zůstává na věky. Co se narodilo z těla - z člověka, skrze člověka a pro člověka, zanikne. Éra člověka se nachází mezi knihou Počátků 3 a Zjevením. Chtě nechtě jsme součástí jednoho z těchto dvou systémů - buď toho, který vyvyšuje a oslavuje Boha nebo toho, který vyvyšuje a oslavuje člověka. Jeden následuje Krista, druhý následuje Adama. Jeden žije z Ducha, druhý žije z těla a duše. Boží hlas slyšeli oba, Ježíš i Adam. Rozdíl byl v tom, že jeden poslechl, druhý ne. Právě tak, řekl Ježíš, tomu bude s tím, kdo slyší Jeho hlas - jeden uposlechne a svůj dům vystaví na skále, která se na věky nepohne; druhý neuposlechne a svůj dům vystaví na písku a jeho koncem bude zkáza (M 7,24-27).

Dva domy, o kterých Ježíš mluvil, jsou Jeruzalém a Babylon. I dnes jsou lidé, kteří jsou ospravedlnění vírou. Vstoupili do Nové smlouvy zpečetěné Ježíšovou krví, následují Ho a řídí se poslušně Boží vůlí (jak je zapsána v M 5 až 7). Stavějí tak na skále a mají podíl na Jeruzalémě. Patříme-li skutečně do této společnosti či ne, zjistíme, když čteme oddíl Matouše 5 až 7.

Právě tak jsou i dnes takoví (a těch je naprostá většina), kteří slýchají Ježíšova slova z oddílu Matouše 5 až 7, ale tím, že ospravedlnění, víru a milost chápou nesprávně, žijí ve falešné jistotě a nedbají na Ježíšova slova o poslušnosti. Stavějí tak na písku Babylon, a ten zanikne na věky. Takoví lidé se považují za "křesťany", vždyť Ježíš řekl, že muž, který stavěl na písku, byl posluchačem Jeho slov. Určitě nebyl pohan, když četl Bibli a chodil do církve.

Jeho jediným problémem bylo, že neuposlechl, a proto nemůže mít podíl na věčném spasení, které Ježíš zaslíbil těm, kdo ho poslouchají (Žd 5,9). Neměl tu pravou víru, neboť nekonal skutky poslušnosti, v nichž by jeho víra došla naplnění (Jk 2,22.26).

Ti, kdo náleží (jsou v) Adamovi, následují svou hlavu. Rovněž oni neuposlechli zjevenou Boží vůli a nechali se Satanem přesvědčit, že "jistě nezemřou" (1M 3,4), budou-li spoléhat na to, že "přijali Krista". Drží se tak falešné jistoty a zůstávají v Babylonu.

Ti, kdo náleží (jsou v) Kristu, se poznají podle toho, že "žijí tak, jak žil On" (1J 2,6) v poslušnosti Boží vůli. To jsou Kristovi bratři a sestry (M 12,50) a jsou součástí Jeruzaléma. 25

V Ježíšově podobenství na konci oddílu Matouše 5 až 7 vidíme, že domy obou mužů, moudrého i blázna, stály po určitou dobu vedle sebe, jako dnes Jeruzalém a Babylon, dokud neudeřily přívalové deště a ničivá povodeň. V době, kdy se blázen zabýval pouze vnějším vzhledem (aby měl dobré svědectví od lidí), moudrý muž se na prvním místě staral o pevné základy (niterný život v srdci před Boží tváří). Jakmile přišel déšť a udeřil příval (Boží soud), byly prověřeny nejprve základy, neboť "Přišel čas soudu a první na řadě je Boží dům. Je-li to, co se děje nám, teprve začátek, jaký konec čeká ty, kdo neposlouchají Boží poselství? Je-li spravedlivý stěží spasen, co bude s bezbožným a hříšníkem?" (1P 4,17n). "Ne každý, kdo mi říká: 'Pane, Pane', vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích. Mnozí mi v onen den řeknou: 'Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem neučinili mnoho mocných činů?' A tehdy jim vyznám: 'Nikdy jsem vás neznal (je přece psáno: "kdo hřeší, ten Ho nepoznal" - 1J 3,6).

Odejděte ode mne, činitelé nepravosti (M 7,21-23).

Všimněte si, že mnozí se považují za křesťany (vždyť Ježíše oslovují "Pane") a dokonce velmi emocionálně ("Pane, Pane"!), avšak svou vůli ve svém životě nepodřídili vůli Boží a Pán je odmítne jako ty, které nezná.

Pro Jeruzalém je charakteristickým znakem svatost. Je nazván "SVATÉ Město" (Z 21,2).

Babylon se vyznačuje svou velikostí. Je nazván "VELIKÉ město" (Z 18,10). Zjevení jej jedenáctkrát nazývá "veliký". Ti, kdo žijí v opravdové svatosti, poslouchají Boha a milostí skrze víru získávají účast na Kristově povaze, jsou společně budováni v Jeruzalém. Avšak ti, kdo zde na zemi usilují o velikost (dobré svědectví od lidí a lidskou chválu) budují Babylon a stávají se jeho součástí.

Již devatenáct století se ozývá volání k Božímu lidu, "Vyjděte z ní (z Babylonie) MŮJ LIDE, abyste neměli účast na jejích hříších a nedostali z jejích ran" (Z 18,4).

S přibližujícím se koncem tohoto věku, je to volání stále naléhavější a je skutečně smutné, že Boží lid může být součástí Babylonu. Mohlo by se totiž stát, že bude odsouzen spolu s ní, pokud to jasné Boží volání nevezme vážně. V ten den nikoho nezachrání, že zastával pravé učení, nebo učinil "rozhodnutí pro Krista", pokud podle toho pravého učení také nežil a nekonal skutky poslušnosti, neboť teprve tím člověk prokazuje pravost své víry.

Když Bůh učinil člověka ke svému obrazu, činil to v touze, aby člověk získal podíl na Božské přirozenosti a zjevoval Jeho slávu. A když člověk padl, Bůh byl ochoten zaplatit jakkoli vysokou cenu. "Poslal svého Syna v podobnosti těla hříchu a jako oběť za hřích a odsoudil hřích v těle" (Ř 8,3). Padlému člověku uchystal Cestu, díky níž by se mohl obnovit a navrátit tam, kde by se mu ještě jednou dostalo možnosti naplnit Boží záměr. Otec, Syn i Duch Svatý společně pracují na vykoupení člověka a jeho proměně. A ačkoli mnoho lidí ve svém bláznovství Bohu neodpovídá, Boží záměr se přece naplní díky ostatku (těm nemnoha, kteří tu úzkou cestu k životu nacházejí), a kteří se poddali Bohu jako Ježíš, a skrze které Bůh zjeví svou slávu, nejen zde v čase, ale také na věčnosti, když na nich prokáže, jak nesmírné je bohatství Jeho milosti, jíž se jim dostalo skrze Ježíše Krista. Jemu buď veškerá sláva nyní i na věky.

Kdo má uši k slyšení, ať naslouchá.