8. Žít pro Slávu Boží

"Pro Něho jsou všechny věci" (Ř 11,36).

Bůh je Alfa i Omega, Počátek i Konec, ten První i Poslední. Všechno věčné pochází od Něho a je pro Něho. Bůh stvořil všechny věci ke své slávě. V tom není sobecká touha, abychom Ho oslavovali. Je naprosto svébytný a nepotřebuje od nás nic. V Jeho dostatku a plnosti Mu žádnou svou obětí nemůžeme ničím přispět. Když chce, abychom hledali (usilovali o) Jeho slávu, je to pro naše nejvyšší dobro, abychom nezůstali soběstřední a ubozí.

Bůh vložil do stvoření zákon, že středem všeho je On sám. Tento zákon mohou porušovat pouze morální bytosti se svobodnou vůlí. Vše neživé radostně poslouchá svého Stvořitele a oslavuje Ho. Adam tento zákon porušil a důsledky toho vidíme v bídě, do které se lidstvo dostalo.

V modlitbě, kterou Pán učil Své učedníky, říkáme, "Posvěť se jméno Tvé." To byla největší touha Pána Ježíše. Modlil se "Otče, oslav své jméno" a ochotně šel cestou kříže, neboť ta vede k Boží slávě (J 12,27n). Pán Ježíš měl horlivou touhu, která v Jeho životě převládala nade vším - oslavit Otce. Vše, co dělal, vedlo k tomu, aby oslavil Otce. V Jeho životě se nemísila svatost spolu se světskostí. Vše v Něm bylo pouze svaté. Pro Boží slávu vyráběl krovy, stoly a židle. Pro Boží slávu kázal a uzdravoval nemocné. Nerozlišoval dny, každý den pro Něho byl stejně svatý. Peníze, které dával na Boží dílo nebo chudým, byly pro Něho stejně svaté, jako ty, které používal na každodenní potřeby.

Ježíšovo srdce bylo v každém čase v dokonalém Božím odpočinutí, protože nehledal nic než Otcovu slávu a to, aby od Něho došel uznání. Žil před Boží tváří a lidskou čest a slávu nevyhledával. Řekl: "Kdo mluví ze sebe, hledá vlastní slávu" (J 7,18).

Duševní křesťan, i když vypadá nebo předstírá, že mu jde o Boží slávu, ve skutečnosti v hloubi srdce touží po vlastní cti. Svoji čest Ježíš nikdy nevyhledával.To, co vymyslí člověk a prosadí se skrze lidský um a nadání vede vždy k lidské slávě. Co má svůj počátek v duši, oslavuje stvoření.

Na věčnosti, ať v nebi či na zemi, nebude nic z toho, co působí čest a slávu člověku.

Na věky přetrvá a branami věčnosti projde jen to, co je z Boha, skrze Boha a pro Boha. Hodnotu, jakou má skutek v Božích očích a zda ho Bůh přijímá nebo ne určuje motiv. Co děláme je důležité, avšak proč co děláme, je ještě mnohem důležitější.

Je známo, že Ježíš očekával na Otce, aby přijal Jeho plán, aby měl moc Jeho plán naplnit a aby veškerou Boží vůli vykonal pouze Boží mocí. To ale není všechno. Jak jsme četli v předchozí kapitole, po velkých úspěších odcházel, aby se modlil a vzdal slávu Otci. To Jemu vždy přinesl ovoce své práce jako obětní dar. Nehledal slávu pro sebe a ani jiné přijímal (J 5,41 8,50). Pověst o Něm se šířila stále víc, On však odcházel do pustin, aby vzdal slávu Otci (L 5,15n). Žil v pevném odhodlání nikdy si nepřivlastnit Otcovu slávu.Tento postoj zachovával neustále a na konci svého života mohl pravdivě prohlásit, "Otče,oslavil jsem Tě na zemi" (J 17,4). Ježíš přišel na zem, aby oslavil Otce. S tímto cílem prožil každý den svého života. Upřímně se modlil, aby byl vždy oslaven jen a jen Otec, ať to stojí, co to stojí. Nakonec vzdal Otci poctu svou smrtí. Vyvýšil Ho tak, a oslavil Jej na zemi jako v nebi.

Pavel říká, že v den, kdy oheň vyzkouší dílo každého člověka (1K3,13), se každý dozví,PROČ jsme pro Pána pracovali (1K 4,5). V ten den Pán odhalí a posoudí motivy každého.Duševní službou vyvyšujeme sebe a poutáme lidi k sobě místo k Bohu. Zástupy přijdou,aby si poslechli naše kázání. Když se jim zalíbí, přijdou si nás poslechnout znovu. Pak nás začnou obdivovat a chválit. Když však odejdeme jinam, upadnou do stejného duchovního stavu, v jakém byli předtím i po všech těch kázáních, která vyslechli.

Skutečným testem díla člověka je duchovní stav jeho posluchačů po jeho úmrtí. Pak se ukáže, zda sloužil duševně nebo duchovně. Poslední den ukáže, že všechna služba, která lidi přitahovala k nám (místo ke Kristu), je dřevo, seno a sláma, neboť oslavovala jen člověka.

Ježíšova služba byla duchovní. Víme to z toho, že lidé, kteří Ho následovali a které tu po sobě zanechal, (i když jich byla jen hrstka) nežili z vlastních sil, ale z moci Ducha.

Chceme-li zjevovat Jeho slávu, musíme Ho v tom následovat. Duševní služba a život duševním způsobem připravuje cestu pro nástup a celosvětové přijetí antikrista - někoho, kdo bude zcela duševní. Povýší se nade vše a potáhne k sobě zástupy skrze divy a zázraky (2T 2,3-10). Upozorňovat na sebe a na své výkony je charakteristickým znakem ducha antikrista. Panovat nad svědomím druhých, když jim říkáme, co mají nebo nemají dělat, kam chodit a kam ne, je duševní. Duchovní služba poskytuje lidem radu. Chtít ovládat je duševní.

Ježíš ty, kteří Ho následovali, nikdy k ničemu nenutil. Respektoval svobodu volby, kterou Bůh člověka obdařil. Nikomu nepřikazoval, ale se stal služebníkem všech lidí.

Kázat z pozice síly je snadné. Kázat ale z pozice služebníka už tak snadné není (2K 4,5). Když vnucujeme druhým své názory (nebo názory své denominace) duševními prostředky, děláme z nich své zajatce. (jak vidí Pán a zjevuje Rickovi Joynerovi ve VÝZVĚ....) Pokud si horlivý nadšenec není vědom, že užívá své duševní síly, ani si nevšimne, že získává lidi pro sebe, místo pro Krista. Boží dílo nelze konat mocí nebo silou člověka, ale pouze mocí Ducha Svatého. A jedním ze znaků působení Ducha Svatého je svoboda (2K 3,17) - dokonalá svoboda volby, kterou ponechává každému.

Je důležité si uvědomit, jak jedná dobrý rodinný sluha. Tiše servíruje na stůl, a když vše vykoná, tiše odejde do kuchyně. Nechová se důležitě ani okázale, a těm, kdo jsou u stolu,neříká, co mají dělat. Kdo ale je ochoten být Pánu takovým sluhou? Kdosi řekl: "Je jen jediná oblast, kde smí služebník panovat, a tou oblastí je jeho vlastní život. Druhé může duchovně dovést jen tam, kam sám dospěl ve své vládě nad sebou.Duchovní služebník slouží pouze mocí, kterou dostal od Boha. Tu však dostává výhradně k tomu, aby sloužil druhým v jejich potřebách. Pokud ji užívá, aby nad druhým člověkem panoval a k něčemu ho nutil, odradí ho a ten si možná nakonec půjde svou cestou. Úkolem služebníka je pracovat tak, aby lidé navázali živý vztah s Bohem, který působí všechno, a ne je poutat k sobě (1K 12,6)." 

Ježíš hledal Boží slávu. Byl hotov vydláždit a připravit cestu svým apoštolům, aby mohli vykonat něco ještě většího, než On (J 14,12). To větší bezpochyby bylo vybudovat církev, jejíž údy budou jedno, jako Otec a Syn (J 17,21-23). Za Ježíšova života na zemi takové jednoty nemohli dojít ani jediní dva z Jeho učedníků. Každý hledal jen to své. Avšak po Letnicích se stalo jedno mnoho z Jeho učedníků, jak si přál. To byl onen větší skutek.

Ježíš připravil cestu druhým, aby mohli konat větší věci. Zemřel, položil základ a Jeho učedníci na něm stavějí.

Ježíš neměl vlastní zájmy. Nevadilo Mu, když zásluhy za to, co vykonal On, získal někdo jiný, pokud byl oslaven Otec. V takovém duchu musíme žít, máme-li přisluhovat životu Vyvolané a napomáhat tak jejímu budování do plnosti těla Kristova.

Ježíš žil tak bezvýhradně a naplno před tváří svého Otce, že když vstal z mrtvých, neusiloval se obhájit před těmi, kteří Ho ukřižovali nebo se jim ukázat, aby učinil sobě zadost.V očích světa a židovských vůdců byla Ježíšova služba naprosté fiasko. Kdyby byl Ježíš duševní, zatoužil by se vrátit a ukázat se po svém zmrtvýchvstání vůdcům lidu, aby je ohromil a prokázal jim svou pravost. To On ale neudělal. Ukázal se pouze těm, kdo v Něho uvěřili.

Tehdy nebyl Otcův čas, aby se mu dostalo takového zadostiučinění, a proto čekal. A ten čas dosud nenastal.Svět Ježíše stále nechápe a většina lidí jeho život vidí jako prohru. Svůj pozemský život začal potupným narozením ve chlévě a skončil potupnou smrtí na kříži mezi dvěma nejhoršími zločinci. Tehdy Ho tento svět viděl naposledy.

Ježíš byl připraven, že lidé budou jeho život vidět jako neúspěch. Záleželo Mu ale jen na tom, aby byl oslaven Otec. Nežil a nesloužil v touze, aby Ho lidé obdivovali, a proto Otec jednoho dne veřejně prokáže Jeho pravost s velikou ctí a slávou. Ten den se před Ním skloní každé koleno a každý jazyk vyzná, že Ježíš Kristus je Pán - i to však bude k slávě Boha Otce (F 2,11).

A tak si položme třetí otázku:

ODMÍTÁM SLÁVU OD LIDÍ A TOUŽÍM SVÝM ŽIVOTEM OSLAVIT POUZE BOHA?