7. Žít z Moci Boží

"Skrze Něho jsou všechny věci" (Ř 11,36). Bůh stvořil Adama úžasně duševně schopného. Dokázal pojmenovat každého živočicha, kterého Bůh učinil (1M 2,19). My máme potíž si jen zapamatovat některá z těch tisíců názvů. Adam vymyslel název každému a také si ho zapamatoval. Z toho vidíme, že byl skutečně velmi schopný. Schopnosti, které měl od Boha, měl využívat k tomu, aby spoléhal na Boha. On se však rozhodl, že své schopnosti bude rozvíjet nezávisle na Bohu, a po tomto osudovém rozhodnutí začal žít z duše.

Máme-li být schopni rozlišovat duševní od duchovního a nenechat se svést Satanovými padělky, musíme vědět, jaký je rozdíl mezi mocí Ducha Svatého a silou duše. Vezměme si oblast, kde se v dnešním křesťanství uplatňuje síla duše - uzdravování.

Od devatenáctého století, věda začíná odhalovat, jak nesmírný potenciál se skrývá v lidské duši. V oblasti hypnózy se dosáhlo značného poznání a je úžasné, čeho se dá docílit působením mentální energie. Do křesťanství se tyto principy hypnózy se dostávají pod označením "dary Ducha Svatého".

Nepohrdám pravými dary Ducha, které vždy vedou k budování církve a šíření Boží slávy, ale padělky, které se vydávají za pravé, ale oslavují člověka a budují jeho osobní království a finanční impérium! Většina z toho, co se dnes označuje za uzdravování rukama "léčitelů vírou" (křesťanských i nekřesťanských) využívá schopností lidské mysli k tomu, aby člověk uvěřil, že je uzdraven, ačkoli symptomy nemoci očividně přetrvávají. Dnes je vysoké procento nemocí psychosomatických (kdy fyzická nemoc má mentální nebo emocionální původ), a proto se skutečně stává, že "pozitivní myšlení" a změna postoje vůči nemoci samé často způsobí uzdravení těla. Je to díky působení přírodních zákonitostí, působících v těle a mysli. Nejde o zázračné uzdravení.

I dnes Ježíš uzdravuje zázračně, ne však psychologickými triky. Kde se projeví dar uzdravení, není nutné mentálně zápasit o víru, abychom uzdravení přijali, protože víra, o které mluví Bible, je Boží dar, stojí na zaslíbení Božího slova a v žádném případě není produktem "pozitivního myšlení". Když někdo praktikuje principy hypnózy (byť nevědomě), může na lidi působit a ovlivňovat je způsobem, který Bůh pro člověka nikdy nezamýšlel. Také tyto principy se v některých křesťanských kruzích mohou zaměňovat za moc Ducha Svatého.

Rozvíjení potenciálu síly duše bez Boha představuje vážné nebezpečí. Bůh nám dal tu sílu, abychom se Mu poddali a byli mu k dispozici. Tak žil Ježíš. On umrtvoval sám sebe a zřekl se žít z vlastních sil. Místo toho se naprosto spoléhal na Otce a ve svém životě i ve službě neustále hledal moc Ducha Svatého.

Víme, že Ježíš často odcházel do pustiny, aby se modlil (L 5,16). Během posledních dnů před ukřižováním ve dne učil v chrámě a v noci odpočíval na Olivové hoře - bezpochyby proto, aby se mohl dlouho a nerušeně modlit (L 21,37n). Žít vírou znamená žít jako On - neustále se ve všem spoléhat na Otce. 

Jen to, co vykonáme z Boží moci, je věčné. Vše ostatní zanikne. Bible říká, že člověk, který spoléhá na Boha, je jako strom zasazený u řeky, jehož kořeny mají dostatek vláhy (Jr 17,5-8). Tak žil Ježíš. Jako člověk - neustále čerpal z duchovního zřídla, ze Svatého Ducha, z řeky, která vychází z Boha. Ježíš nad pokušením nevítězil díky lidskému odhodlání, ale díky tomu, že čerpal sílu od Otce, vteřinu za vteřinou. Cesta "sebezapření" ["zapři sám sebe" M 16,24], o které Ježíš mluvil a kterou vyučoval, není duševní sebeovládání, jaké učí buddhismus nebo jóga. To je jiné učení, které je vzdálené učení Písma jako nebe od země.

Ježíš učil, že ze sebe člověk není schopen žít a sloužit Bohu tak, jak si Bůh přeje. Řekl, že jsme na Něm závislí, jako větvička na kmeni, která, aby mohla nést ovoce, čerpá mízu z kmene. "Beze mne", řekl, "nemůžete činit nic" (J15,5). To, co by se nám tedy podařilo vykonat bez pomoci Ducha Svatého, bude považováno za NIC. Z toho důvodu je nanejvýš důležité, abychom se neustále nechávali naplňovat Svatým Duchem" (E 5,18).

Sám Ježíš byl plný Ducha Svatého a pomazaný k službě (L 4,1.18). Žil a vše konal pro Otce v moci Ducha. To vše bylo možné jedině díky tomu, že jako člověk byl chudý v duchu. Ježíš si uvědomoval slabost tělesné schránky, kterou na sebe vzal. Proto neustále hledal příležitost být o samotě a modlit se. Kdosi řekl, že podobně jako turisté, kteří v cizím městě hledají dobré hotely a významné pamětihodnosti, Ježíš usilovně vyhledával odlehlá místa, kde by se modlil.

Hledal moc, aby překonal pokušení a umrtvil sílu duše. Nikdo z lidí si nebyl tolik vědom slabosti těla jako Ježíš, a proto hledal Otcovu tvář v modlitbě ku pomoci, jako nikdo jiný. Ve dnech svého pozemského života se modlil s "hlasitým křikem a slzami". To byl důvod, proč Ho Otec mocně posiloval, více než kohokoli jiného. Díky tomu se Ježíš nikdy nedopustil hříchu a nikdy nejednal ze síly své duše (Žd 4,15 5,7-9). Není příznačné, že v evangeliích se slovo "modlit se" či "modlitba" ve spojení s Ježíšem vyskytuje 25krát?

V tom tkví tajemství Jeho života a díla. Ježíš se modlil před důležitými událostmi, ale také po velkých úspěších. Když zázračně nasytil pět tisíc, odešel na horu do ústraní, aby se modlil. Bezpochyby proto, aby odolal pokušení pýchy nebo uspokojení z toho, co vykonal, a aby očekával na Otce a nabyl tak nových sil (Iz 40,31). My se zpravidla modlíme, když před sebou máme nějaký důležitý úkol, který máme pro Pána vykonat. Kdybychom si ale zvykli dělat to jako Ježíš a stáli v očekávání před Otcem i po tom, co tu práci vykonáme, ochránili bychom se před pýchou,a byli bychom připraveni na větší úkoly, které máme pro Pána ještě vykonat.

Čím měl Ježíš více práce, tím více se modlil. Byly chvíle, kdy se nestačil ani najíst nebo si odpočinout (Mk 3,20 6,31.33.46), vždy si ale udělal čas na modlitbu. Věděl, kdy má odpočívat a kdy se modlit, protože se nechal vést Duchem.Být chudý v duchu je nutným předpokladem efektivní modlitby. Modlitbou vyjadřujeme,že potřebujeme Boží pomoc a že na ní očekáváme. Má-li mít modlitba smysl, nemá-li být pouhým rituálem, musíme jednou pro vždy uznat, že žít jako následovník Krista nebo sloužit Bohu z vlastních sil není možné.Ježíš v modlitbách neustále hledal Boží moc a nikdy se nezklamal. Díky modlitbě tak mohl vykonat věci, které by ani On nebyl schopen učinit, kdyby se o to pokoušel jinou cestou.

Ten, kdo má ohledně vítězství nad hříchem pevnou sebedůvěru, se bude stále spoléhat na"sílu těla". Takový člověk musí být nejdříve zlomen, a pak teprve bude moci poznat Boží vítěznou moc. Bůh proto dopouští, aby člověk měsíc co měsíc stále znovu zažíval porážky,dokud nedojde až na dno svých sil a neuzná, že sám to nedokáže. V té chvíli na něj Bůh vylije Ducha milosti, uvede ho do vítězného života a začíná v jeho životě zjevovat Svou slávu. Když jsme slabí, tehdy jsme opravdu silní (2K 12,10).Abraham zplodil Izmaela svojí přirozenou silou. Bůh ho nepřijal a přikázal Abrahamovi, aby ho poslal pryč (1M 17,18-21 21,10-14). Až se před Kristovým soudem bude projednávat to, co jsme vykonali svým dobře míněným úsilím a co jsme zplodili přirozenou silou, aniž bychom se spolehli na Boha, řekne i nám, že to nepřijal. Všechno to dřevo, seno a sláma pak shoří na popel. Přetrvá jen to, co je vykonáno "skrze Boha". 

Až když byl Abraham impotentní - když ztratil své přirozené schopnosti plodit potomstvo - pak se skrze Boží moc narodil Izák, syn, který byl pro Boha přijatelný. Jeden Izák je pro Boha víc než tisíc Izmaelů. Po zkoušce ohněm bude mít jeden gram zlata větší cenu než kilogram dřeva. Málo, které vykonáme v moci Svatého Ducha je mnohonásobně cennější než mnoho, které vykonáme z vlastních sil.

Dobré skutky a služba Bohu z vlastních sil budou vždy jen a jen poskvrněnými hadry - před obrácením i po něm. Avšak spravedlnost, která je z víry a služba, která se spoléhá na Svatého Ducha, se v den svatby Beránkovy stanou naším svatebním rouchem (Z 19,8). To je rozdíl! Na jedné straně poskvrněné hadry, na druhé svatební roucho!

Vše závisí na tom, zda jsme žili z vlastní síly nebo z Boží moci.

Ježíš ve své službě spoléhal na moc Svatého Ducha. Neodvážil se zahájit svou službu kázání, dokud nebyl pomazán Duchem Svatým. Třicet let žil v dokonalé svatosti skrze moc Svatého Ducha, takže Otec mohl dosvědčit: "Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení" (M 3,17). Ke službě však přesto potřeboval pomazání Ducha. Proto se modlil, aby byl pomazán, a stalo se (L 3,21). A protože miloval spravedlnost a nenáviděl nepravost více než kdo jiný, byl pomazán nade všechny (Žd 1,9). V důsledku toho byli lidé Jeho službou vysvobozováni z pout Satana. To bylo hlavním účelem a primárním projevem onoho pomazání (viz L 4,18 a S 10,38).

Boží dílo se nedá konat skrze lidské nadání či schopnosti. Když se obrátí lidé, kteří mají přirozené nadání často si myslí, že svůj intelekt a schopnosti působit emocionálně na druhé smějí užívat, aby druhé ovlivnili pro Boha. Mnoho věřících si plete výřečnost, umění logicky myslet a umění srozumitelně mluvit s dary Ducha Svatého. Jde ale jen lidské schopnosti a Boží službě jsou na překážku, pokud na ně spoléháme. Dílo, které konáme ze své síly, nepřetrvá na věčnost. Jistě zanikne.

A pokud k tomu nedojde ještě v tomto čase, pak se to stane před Kristovým soudem. Ježíš se nespoléhal na své řečnické schopnosti ani na schopnost lidmi citově pohnout, aby je přitáhl k Bohu. Věděl, že kdyby jednal ze své síly, oslovil by emocionální a rozumovou stránku svých posluchačů, ale nepomohl by jim duchovně. Ze stejného důvodu se nikdy nepokusil přitáhnout lidi k Bohu formou nějakého hudebního nebo zábavního programu. Nepůsobil na city svých posluchačů ve snaze přivést je do horečného emocionálního vypětí, aby se vydali Bohu. Skutečně, Ježíš nikdy nepoužil nic z těchto psychologických metod, jaké tak hojně používají dnešní evangelisté a kazatelé. Citového vzrušení nebo nadšení davu nikdy nevyužil, aby lidi ovlivnil. To jsou metody politiků a trhovců a to On nebyl, ani jedno ani druhé.

Jako služebník JHVH, ve všem, co dělal, spoléhal jen a jen na Svatého Ducha. Ti, kteří Ho následovali, mohli díky tomu vejít do hlubokého osobního vztahu s Bohem. Ježíš neužíval duševní schopnosti k ovládání druhých, aby přejali Jeho způsob myšlení. Nikdy se neprosazoval na úkor druhých. Všem dával svobodu Ho odmítnout, pokud se tak rozhodli.

Duševní křesťanští vůdci panují nad svěřeným stádem a svými spolupracovníky silou své osobnosti. Lidé se takovým vůdcům podřizují, obdivují je a poslouchají je na slovo. Kolem takového vůdce se shromažďují zástupy a mohou být v jednotě. Je to ale jen jednota v oddanosti jejich vůdci. Takoví vůdci nedovedou rozlišovat mezi duší a duchem, a proto si o sobě často myslí, že mají moc Ducha Svatého. Podobně svedeni jsou i ti, kdo je následují. Jasné světlo Kristova soudu však odhalí, že to, co pokládali za Ducha Svatého, bylo duševní a Božímu dílu dokonce bránilo. Existují političtí a náboženští vůdci, kteří dovedou využít své lidské charisma a uchvátit zástupy silou své osobnosti, díky svým řečnickým schopnostem apod.

Takovým vůdcem Ježíš nebyl. A takovým by neměl být žádný Jeho následovník. Měli bychom se bát použít svou duševní sílu, protože je to porušení Božího zákona daného člověku a nemůže to působit nic než překážku Božímu dílu. Silou duše lze v druhých vypůsobit vnější změny a nastolit určitou formu zbožnosti, avšak bez hlubší oddanosti Bohu a bez vítězství nad hříchem v osobním životě. Skutečné duchovní dílo nelze nikdy konat z vlastních sil, ale jedině mocí Ducha Svatého. 

Ježíš to věděl, a tak neustále zapíral sám sebe. Díky tomu mohl ve velice krátké době vykonat hluboké a trvalé dílo v těch, kteří ho následovali. Nikdy se neprosazoval na úkor druhých, nikdy nad nikým nepanoval, nikdy se nesnažil někoho ohromit řečí, ani intelektem. Neusiloval o to, aby se lidem zalíbil, ale aby jim pomohl. Duševní křesťané jsou více zaujatí tím, aby se líbili druhým, než tím, aby jim prospěli. Duševní křesťanští vůdci poutají lidi k sobě, místo ke Kristu jako k Hlavě, a to znamená, že nebudují pravou církev.

Ti, kdo jsou vysoce vzdělaní a lidsky schopní a slouží Slovem, by tak měli činit s bázní a třesením jako Pavel (1K 2,1-5), aby se víra posluchačů nezakládala na slovech lidské moudrosti, ale na moci Boží. Ježíš si po všechen čas dobře uvědomoval, že tělo je slabé. Řekl: "Syn nemůže sám od sebe činit nic" (J 5,19). Proto Ježíš vedl intenzivní modlitební život. Proto mohl Otec skrze Ježíše vykonat všechny své skutky (J 14,10).

Právě takový postoj spoléhání se na Boha nám zabrání užívat zdroje, které Bůh zakázal, a o kterých Ježíš řekl, že je máme nenávidět - totiž svůj život a sílu své duše. Pak bude Duch Svatý skrze nás moci zjevovat slávu Páně. Žijeme-li vírou (spoléháme-li se na Pána, protože víme, že jsme na Něm závislí) a je-li práce, kterou konáme skutkem víry, pak budeme skutečně stavět ze zlata, stříbra a drahých kamenů.

Proto si položme druhou otázku:

ZŘÍKÁM SE JEDNAT ZE SVÉ SÍLY A DÁVÁM VE SVÉM ŽIVOTĚ MÍSTO BOŽÍ MOCI ?