6. Žít podle Boží Vůle

"Z něho jsou všechny věci" (Ř 11,36). Ježíš řekl, že nebeské království patří těm, kdo jsou chudí v duchu (M 5,3) a že do nebeského království vejde pouze ten, kdo činí vůli Otce" (M 7,21). Nebeské království je věčné a bude tam jen to, co se vykonalo z Boží vůle. Ti, kdo jsou chudí v duchu, si uvědomují svou nedostatečnost, a proto se beze zbytku podřizují Boží vůli. V tomto smyslu byl Ježíš ustavičně chudý v duchu. Žil tak, jak si Bůh přál, aby člověk žil - ve všem, co dělal a co mluvil, neustále spoléhal na Boha, zřekl se konat nezávisle na Bohu podle svého rozumu. 

Zamysleme se nad Jeho slovy:

"Syn nemůže sám od sebe činit nic... Já sám od sebe nemohu dělat nic.... Sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil můj Otec.... Nepřišel jsem sám od sebe, ale on mne poslal.... Já jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mne poslal, ten mi dal příkaz, co mám říkat a co promlouvat.... Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe;

Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky" (J 5,19.30 8,28.42 12,49 14,10).

Ježíš nikdy nejednal pouze na základě toho, že viděl, co je potřeba. Viděl potřebu, byl pohnut, znepokojen, ale jednal, až když Mu Otec řekl.

Čekal v nebesích nejméně čtyři tisíce let, zatímco svět měl naléhavou potřebu Spasitele a na zem přišel, až když Ho Otec poslal (J 8,42). Když se naplnil čas, Bůh poslal svého Syna (G 4,4).

Bůh stanovil všemu svůj čas (Kz 3,1). Jedině Bůh ví, kdy je ten pravý čas, takže uděláme dobře, když ve všem budeme hledat Boží vůli a vždy očekávat na Otce jako Ježíš. Když Ježíš přišel na zem, nechodil, kam Ho napadlo, a nedělal, co sám uznal za dobré. I když jeho mysl byla dokonale čistá, nikdy nejednal z vlastního nápadu, ale svou vůli podroboval službě Duchu svatému.

I když znal Písma dobře již ve svých dvanácti letech, strávil patrně dalších osmnáct let jako tesař-truhlář, bydlel se svou matkou a vyráběl krovy, stoly a židle. Ačkoli věděl, co potřebují slyšet všichni ti hynoucí lidé okolo, nevyšel, a nezačal jim kázat. Proč? Protože čas, který Otec určil, ještě nenastal.

Ježíš se nebál čekat. "Kdo věří, nebude kvapiti (spěchat)". (Iz 28,16).

Až když nastal čas, který Otec určil, vyšel a začal kázat. Proto často v určitých situacích říkal, "Ještě nepřišla má hodina" (J 2,4), "Můj čas ještě nepřišel" (J 7,6). Všechno v Ježíšově životě se řídilo časem a vůlí Otce. Lidské potřeby samy o sobě nikdy Ježíše nepřiměly, aby začal jednat. To by konal sám od sebe, ze svého rozumu (ze své duše). Lidské potřeby je třeba brát v úvahu, ale především je třeba naplnit Boží vůli. To Ježíš vyjádřil v Janovi 4,34 a 35.

Potřeba je popsána ve v. 35: "Pozvedněte oči, obrovská pole lidských duší všude kolem dozrávají a již jsou připravena ke žni..."

Princip, na jehož základě Ježíš jednal, popisuje verš 34: "Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mne poslal, a dokonal Jeho dílo."

Ježíš nečinil to, co Mu radili jeho přátelé, neboť věděl, že kdyby naslouchal lidem a konal to, co se jeví za správné jim, promeškal by to lepší, co Mu připravil Jeho Otec.

Jednou, když Ho lidé prosili, aby u nich zůstal, nemohl tak učinit, protože slyšel hlas svého Otce, který Ho volal jinam. Po lidsku řečeno, měl dobrý důvod tam zůstat, protože lidé Jeho kázání přijali s velkou otevřeností. Boží myšlení ale nejsou jako myšlení člověka,a lidské cesty nejsou cesty Boží (Iz 55,8). Časně ráno, ještě za tmy vstal a vyšel ven, aby se modlil. Svého Otce tak slyšel dříve, než k Němu dorazil se vzkazem Petr spolu s ostatními (Mk 1,35-39). Ježíš nespoléhal na lidský rozum. Řídil se slovem: "Důvěřuj Hospodinu celým svým srdcem, na vlastní rozumnost se nespoléhej. Snaž se jej poznávat na každém kroku, on sám tvé stezky napřímí" (Př 3,5n). Spoléhal na to, že Ho Otec povede v každé situaci.

U proroka Izaiáše 50,4 o Pánu Ježíši čteme, "Ráno co ráno mě probouzí a dává mi porozumět jeho vůli." To se stalo Ježíšovým zvykem. Naslouchal hlasu Svého Otce celý den od časného jitra a konal přesně to, co Mu Otec řekl. O tom, co má dělat, se neradil s lidmi, ale se Svým Otcem v modlitbě.

Duševní křesťané plánují na základě diskuse s druhými, duchovní čekají na Boží pokyn. Ježíš žil skrze Svého Otce (J 6,57). Boží slovo potřeboval více než jídlo (M 4,4).Potřeboval ho přijímat mnohokrát za den, a to přímo od Otce. Když ho přijal, řídil se jím. I poslušnost pro Něj byla více než jídlo (J 4,34). Ježíš byl závislý na Otci. Po celý den byl v postoji, "Mluv, Otče, poslouchám."Vzpomeňme, jak vyhnal penězoměnce z chrámu. Musel se tam s nimi setkat při mnoha jiných příležitostech, a nevyhnal je. Udělal to jen tehdy, když Ho k tomu vedl Otec.

Duševní křesťan by to dělal pokaždé nebo vůbec ne. Ten, kdo je ale veden Bohem, ví kdy, ví kde a ví jak. Ježíš mohl vykonat celou řadu dobrých věcí, které nevykonal, protože Otcova vůle pro Něho byla jiná. Byl vždy zaneprázdněn jen těmi nejlepšími věcmi. To stačilo. Nepřišel na zem, aby konal dobré skutky, ale aby konal vůli Svého Otce. Jako dvanáctiletý řekl svým rodičům Josefovi a Marii: "Nevěděli jste, že musím být ve věcech svého Otce?" (L 2,49). Zajímal se právě o ty věci, které měl vykonat. Když mu bylo asi 33,5 roku, mohl s naprostým uspokojením říci, "Otče, dílo, jež jsi mi svěřil, jsem dokonal" (J 17,4).

Necestoval po světě, nenapsal jedinou knihu, měl jen hrstku následovníků a na světě zbylo mnoho nenaplněných potřeb. Dílo, které Mu Otec svěřil, ale dokončil. To je jediné, na čem v posledku záleží. Ježíš byl otrok/služebník Boha JHVH. "Od otroka se žádá jen jedno - aby vykonával přesně to,co mu jeho pán řekne" (1K 4,2). Svůj život Ježíš strávil tím, že naslouchal Svému Otci, a proto mohl Jeho vůli dokonat beze zbytku, aniž by byl vyčerpaný nebo frustrovaný z přetížení. Své vlastní lidské zájmy umrtvil. Nebyl duševní. Byl duchovní.

Modlitba měla v Ježíšově životě přední místo. Často odcházel do pustiny a tam se modlil. (L 5,16) Jednou v modlitbě strávil celou noc, aby poznal Otcovu vůli, když měl vybrat dvanáct učedníků (L 6,12n). Duševní křesťan má čas strávený očekáváním na Boha za ztracený a modlí se jen proto, aby ulevil svému svědomí. Modlitbu ve svém životě nechápe jako nutnost, protože si je jistý sám sebou.

Duchovní člověk se ale neustále ve všech věcech spoléhá na Boha, a modlí se, protože se bez modlitby neobejde. Ježíš řekl, že je potřeba jednoho: poslouchat Boží slovo (L 10,42). Marie z Betanie je nám v tom příkladem. Marta byla zaneprázdněná nesobeckou službou, ale byla netrpělivá a ukřivděná. Na příkladu těchto dvou sester vidíme, jak ostrý je kontrast mezi duševní a duchovní aktivitou. Marta zajisté nehřešila, když sloužila Pánu a Jeho učedníkům. Byla však netrpělivá a měla vůči Marii výhrady. To je typické v duševní službě Bohu. Duševní věřící bývá netrpělivý a podrážděný. Neodpočine od svých skutků a nevchází do Božího odpočinutí (Žd 4,10). Záměry má dobré, ale neuvědomuje si, že vlastní skutky, jakkoli dobré, jsou v Božích očích jako "poskvrněné hadry", a to i po obrácení (Iz 64,6). 

Ty nejlepší kusy z amáleckých ovcí (nejlepší skutky těla) jsou pro Boha stejně nepřijatelné jako ty nejhorší (1S 15,3.9-19). Tohle lidský rozum nepochopí. Zdá se mu nerozumné pobít nejlepší ovce, když mohou být obětovány Hospodinu. Bůh však chce poslušnost, NE oběti. Poslouchat je lepší, než obětovat (1S 15,22).

Jak ale můžeme být poslušní, když ani nevíme, co od nás Bůh žádá? Proto musíme nejprve Bohu naslouchat. Proto Ježíš řekl, že jednoho je potřeba, totiž věnovat pozornost tomu, co říká. To je základní předpoklad, na němž závisí vše ostatní. Ti, kdo slouží jako Marta, jakkoli upřímně, slouží ve skutečnosti sobě. Takoví lidé nemohou být nazváni Božími služebníky, protože služebník čeká na rozkazy svého pána a teprve pak jde a koná. Jestliže jsme se zřekli své nezávislosti, budeme se modlit jako Šalamoun, "Dej svému otroku vnímavé srdce, aby uměl rozlišovat mezi dobrem a zlem" (1Kr 3,7.9). Ježíš věděl, že musí naslouchat svému Otci, má-li být schopen rozlišovat dobré (ve svém nejlepším smyslu) od toho, co dobré není - Otcovu vůli od toho, co Otcovou vůlí není.

U chrámové brány v Jeruzalémě, které se říká Krásná, vídal Ježíš často jistého chromého muže. Sedával tam a prosil o almužnu. Ježíš ho nikdy neuzdravil. Nedostal od Otce pokyn, aby to udělal. Později, když vystoupil do Nebes, v pravý čas, který Otec určil, Petr a Jan přinesli tomu muži uzdravení a v tento čas onen zázrak způsobil, že se k Pánu obrátilo mnoho lidí (S 3,1-4,4). Až tehdy nastal Boží čas, aby byl ten chromý uzdraven. Ježíš věděl, že čas, který určil Otec je vždy ten nejlepší, a proto nikdy nejednal v nedočkavosti.

Ježíšův život je vzorem života v dokonalém odpočinutí. 24 hodin každého dne poskytlo Ježíši dost času na to, aby konal Otcovu vůli. Kdyby se rozhodoval podle toho, co se mu jevilo za dobré, 24 hodin by mu nestačilo a dny by většinou končil v nepokoji. Ježíš se mohl radovat pokaždé, když ho někdo vyrušil, protože souhlasil s tím, aby svrchovaný Otec řídil jeho rozvrh. Proto Jej nikdy nerozladilo, když Ho někdo vyrušil. Ježíšův život uvede i naše nitro do dokonalého odpočinutí. To neznamená, že nebudeme dělat nic. Budeme ale dělat jen to, co Otec pro náš život naplánoval. Pak místo vlastního programu, budeme o to horlivěji usilovat, abychom dokonali Jeho vůli.

Duševní křesťané jsou zaneprázdněni "vlastními věcmi" a často pak bývají vznětliví a netrpěliví. Někteří se ze všeho nakonec nervově nebo fyzicky zhroutí.Ježíš se nemohl nervově zhroutit. Něco takového nebylo možné. Jeho nitro bylo v dokonalém odpočinutí. Řekl: "Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne (z mého příkladu), a tak naleznete odpočinutí svým duším" (M 11,29 parafráze). V tom tkví Ježíšova sláva, kterou nám Duch Svatý zjevuje ve Slově a kterou se nám snaží předat a zjevovat skrze nás.

Náš Pán je Pastýř, který vede své ovce na pastviny odpočinutí. Ovce si neplánují denní program, ani kam půjdou na pastvu příště. Jednoduše následují svého pastýře. Aby člověk mohl svého Pastýře takto následovat, musí se zříci sebedůvěry a nezávislosti. Ježíš následoval Svého Otce pokorně. Duševní křesťané ale nechtějí být ovcemi, a jsou svedení svým vlastním intelektem. Náš intelekt je úžasný a nanejvýš užitečný Boží dar. Může být ale nanejvýš nebezpečný, když ho povýšíme do rozhodující role v našem životě.

Pán učil své učedníky, jak se mají modlit, "Otče, buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi." Jak se v nebi děje Boží vůle? Andělé nepobíhají sem a tam ve snaze vykonat "něco pro Boha". To by v nebi dělali pěkný zmatek, kdyby si tak počínali. Co tedy dělají? Jsou v Boží přítomnosti a čekají, co jim Bůh přikáže. Pak každý z nich vykoná přesně to, co jemu uloženo. Poslouchejte slova, která řekl anděl Gabriel Zachariášovi: "Já jsem Gabriel,který stojí před Bohem, a byl jsem poslán, abych k tobě promluvil..." (L 1,19). To je postavení, které zaujal i Pán Ježíš - čekal v přítomnosti Svého Otce, naslouchal Jeho hlasu a konal Jeho vůli.

Duševní křesťané mohou tvrdě pracovat a přinášet mnoho obětí, ale pronikavé světlo věčnosti jednou odhalí, že "lovili celou noc, ale nic nechytili."

Naopak ti, kdo berou svůj kříž na každý den (zapřeli sami sebe a svůj život umrtvili) a Pána poslouchají, budou mít onen den sítě plné ryb (J 21,1-6)."Kdo se nechá rozptylovat od práce, kterou jsem mu uložil", řekl Ježíš, "není způsobilý pro Boží království" (L 9,62 parafráze). "Mějte se na pozoru, abyste konali službu,kterou jste v Pánu přijali, a naplnili ji" (K 4,17)."Každá rostlina, kterou nezasadil můj Otec, bude vykořeněna" (M 15,13).

Nejde o to, jestli je ta rostlina dobrá, ale kdo ji zasadil. Bůh je jediný legitimní Původce všeho.

Svatá Písma začínají slovy: "Na počátku...Bůh". Tak tomu musí být s každou naší činností. Cokoli má přetrvat na věky, musí mít svůj původ v Bohu, ne v nás."Kdo činí Boží vůli, zůstává na věky" (1J 2,17). Vše ostatní zanikne.

Položme si tedy otázku:

HLEDÁM VE SVÉM ŽIVOTĚ BOŽÍ VŮLI A JEDNÁM PODLE NÍ?