5. Žít v Duchu

Poslední tři kapitoly pojednávaly o Ježíšově pozemském životě - v pokoře, ve svatosti a v lásce. Bylo by zavádějící se nyní domnívat, že můžeme být jako On, když začneme Jeho pokoru, svatost a lásku napodobovat. Boží slávu nemůžeme zjevovat tak, že budeme Ježíše imitovat, ale jedině tak, že v nás bude působit Jeho život, že získáme podíl na Jeho přirozenosti.

Během historie obdivovalo Ježíše mnoho nekřesťanů. Snažili se napodobovat Jeho pokoru,čistotu a lásku - mimochodem někteří velmi zdařile. Dosáhli avšak jen toho, že byli jako namalovaný oheň, který nehřeje. Falešné diamanty mohou vypadat téměř jako pravé a rozdíl rozezná jen odborník. Jsou to ale jen bezcenné kousky skla. V imitování je člověk expert - dokáže imitovat i Ježíše. Jak se ale můžeme vyvarovat padělku?

Jak poznáme, že skutečně máme podíl na Jeho přirozenosti a že Ježíše pouze neimitujeme? Je jen jediný způsob. Musíme dovolit Duchu svatému, aby Slovem odhaloval, co v nás je a odděloval duševní od duchovního (Žd 4,17). Pokud nebudeme rozlišovat duševní od duchovního, můžeme zcela bloudit a netušit, že jsme svedení. Věřící lidé proto dnes nejvíce potřebují vědět, že když žijeme podle vlastního rozumu, vůle nebo citu, můžeme bránit působení Ducha Svatého. Pokud nebudeme rozlišovat duševní od duchovního, jsme v nebezpečí, že nás může svést nejen vlastní srdce, ale i duchové zla, kteří imitují Boží dílo.Většina věřících si není vůbec vědoma toho, že mezi duševním a duchovním jednáním je rozdíl, protože ve svém duchovním životě dosud nedošla do bodu, kde další růst závisí na rozlišování mezi duševním a duchovním.

Žák 9. třídy ještě nemůže vědět, co je derivování a integrování (a neví, v čem se liší). Až ve studiu matematiky pokročí až k této látce, bude na tom záviset jeho další růst. Pokud vám stačí, že vás ostatní lidé považují za čestné, milé, laskavé a soucitné, zůstanete na úrovni "duševního" křesťanství jako pouhá karikatura Ježíše. Pavel dělí následovníky Krista do tří kategorií na:

(I) duchovní (1K 3,1)

(II) duševní (1K 2,14); 

(III) tělesné (1K 3,1)

To koresponduje s trojí stránkou člověka, jak je zmíněna v 1T 5,23 - duch, duše a tělo.

Necháme-li, aby nás ovládaly žádosti těla, jsme tělesní. I když se nám nad těmito žádostmi daří vítězit, můžeme být duševní, tj. mohou nás ovládat rozumové a emocionální žádosti.

Duchovní člověk se nechává vést Duchem Svatým a duši a tělo poddává Duchu. Duševní člověk nemusí nutně být "v nepřátelství vůči Bohu" jako je tomu u toho, kdo je tělesný (Ř 8,7 G 5,17).

Duševní člověk však nepřijímá duchovní věci, nerozpoznává je a ani je nedokáže posoudit, neboť jsou mu bláznovstvím (1K 2,14). Kdo je duševní, rozlišování mezi duší a duchem bude pokládat za bláznovství, za nějakou zbytečnost. Stačí mu, že má dobré svědectví od lidí. Ten, kdo hledá chválu od lidí, zůstává duševní.

Máme-li se ochránit před lstivostí toho zlého, když v křesťanství působí tolik všelijakých směrů, a všechny se dělají, že jsou z Boha, je stále důležitější, abychom rozlišovali duševní od duchovního. "První člověk, Adam, se stal duší živou, poslední Adam Duchem oživujícím" (1K 15,45).

My, kdo jsme vysvobozeni z pravomoci prvního Adama, jako své někdejší hlavy a jsme přeneseni pod pravomoc Krista (posledního Adama), potřebujeme rozumět tomu, co znamená přestat žít z duše a začít žít z moci Ducha. Nestačí umrtvovat tělesné touhy. Duševní touhy sice nesměřují přímo proti duchovnímu růstu, přesto však jsou nebezpečné a musíme je umrtvovat. Každý den tedy musíme usilovat o postupné vysvobozování, a to nejen z moci hříchu, ale i od nedočkavosti duše. Duševní lidé nikdy nepochopí, proč Ježíš v určitých situacích mluvil, jak mluvil. Když mluvil k zástupu, kdosi mu řekl, že matka a bratři s Ním chtějí mluvit. Rozhlédl se, ukázal na své učedníky a řekl, že nejbližší rodinou pro něho jsou ti, kdo činí vůli Jeho Otce (M 12,49n). Jeho matka, bratři i ostatní okolo museli Jeho řeč vnímat jako tvrdou a neuváženou. Ježíš ale nechtěl upřednostnit příbuzenské vztahy. Ani Jeho učedníci nepochopili, proč musel promluvit tak tvrdě, když Petra pokáral slovy: "Jdi ode mne, Satane". Duševní lidé, kteří se řídí vlastním rozumem, by něco takového nevyslovili, protože vždy zvažují, co si o nich druzí pomyslí.

Možná překonáváme hříchy těla. Otázkou však je, když nyní chceme být jako Ježíš, zda budeme žít z vlastních sil nebo z moci Božího života.

Chceme dosáhnout dokonalosti vlastními schopnostmi nebo Svatým Duchem (G 3,3)? Duševní jednání brání duchovnímu růstu. Když se Petr snažil odvrátit Krista z cesty kříže, vedla ho k tomu hluboká lidská láska k Němu. Ježíš poznal, že ta slova pocházejí od Satana, a proto Petrovi řekl: "Nejde ti o věci Boží (duchovní), ale o věci lidské (duševní)" (M 16,23 parafráze). Duševní křesťan smýšlí stále jako starý člověk "Adam".

Může mít hlubokou lidskou lásku a může toužit po spravedlnosti, ale jeho smýšlení nebude nikdy duchovní. Bůh člověka učinil duchem, duší a tělem (1Te 5,23). Učinil jej, aby byl Božím chrámem. Když Bůh ukázal Mojžíšovi vzor Stanu setkávání, měl trojí oddělení - měl představovat člověka, Boží příbytek.

Stan setkávání měl tři části. První část byla veřejně přístupná - Vnější nádvoří, které odpovídá viditelnému lidskému tělu. Další dvě, Svatyně a Nejsvětější svatyně - byly skryté, a ty u člověka odpovídají neviditelné duši a duchu. Boží přítomnost přebývala v Nejsvětější svatyni. Tam Bůh promlouval k člověku. Při znovuzrození Duch Svatý obživuje lidského ducha a člověk se stává jeden duch s Pánem (1K 6,17), jako se jedno tělo stávají muž a žena. 

Boží záměr je, aby Duch Svatý nyní mohl vládnout duši a tělu. Jestliže to pochopíme a podřídíme se Bohu v tomto Jeho plánu, můžeme se stát duchovním člověkem.

Lidskou duši tvoří tři stránky; rozum (schopnost uvažovat), vůle (schopnost rozhodovat) a cit (schopnost cítit). Tak, jako se Bohem nemůže člověk setkat tělesně, nemůže se s Ním setkat ani duševně - prostřednictvím některé z těch tří duševních stránek, neboť Bůh je duch (J 4,24). Tak jako materiální svět můžeme vnímat pouze prostřednictvím těla, s duchovním světem můžeme být v kontaktu pouze prostřednictvím ducha. A pokud nerozlišujeme mezi duší a duchem, můžeme být svedeni duševními padělky Satana, které se vydávají za dílo Ducha Svatého.

Boha člověk nemůže poznat prostřednictvím duše. Pokud jde o poznávání Boha, nemá chytrost před hloupostí žádnou výhodu, neboť ve věcech, které se přijímají duchem, duševní schopnosti nic nepomáhají. Duch a duše jsou naprosto odlišné. Chtít poznávat Boha prostřednictvím duše je jako chtít poslouchat kolenem.

Vezměme si studium Písma. Když čteme Boží slovo, používáme tělo (zrak) a duši (rozum). Pokud nám Duch Svatý nezjeví význam toho, co čteme, bude náš duch stále v temnotě. Znalost Bible ukazuje pouze na to, že máte schopnost myslet, že máte dobře fungující duši. Váš duch však může být stále slepý. Svou pravdu Bůh zjevuje pokorným, ale skrývá ji před chytrými a inteligentními (M 11,25). Slepota teologů Ježíšových dnů je toho jasným důkazem (1K 2,7n).

Cit rovněž náleží k duši. Boha nelze vnímat citem. Přemíra emocí není spiritualita, ale pouhé nadšení duše. U některých lidí se projevuje emocionální nadšení spolu s nejtěžším hříchem, tak jako se u jiných projevuje chytrost spolu s hříchem.Baalovi proroci se na hoře Karmel projevovali velmi emocionálně. Hlasitě volali, chovali se jako smyslů zbavení a tančili (1Kr 18,26-29). To nebylo duchovní jednání. S takovými projevy se můžete setkat i ve vysoce emocionálně vypjatých křesťanských shromážděních.S pravou spiritualitou nemají takové projevy ale nic společného.

Jidáš Iškariotský mohl být nejchytřejší ze všech učedníků, ale jeho duševní schopnosti mu nepomohly poznat Boží pravdu. Učenci v Jeruzalémě nebyli s to pochopit ty věci, které Šimon Petr, ač neučený, přijal díky Božím zjevením (S 16,17).

Z vlastních sil Boha poznat nemůžeme. Kdo se o to snaží právě tímto způsobem, je duševní křesťan. Duševní křesťan se může zdát pokorný, svou pokoru si ale vždy uvědomuje. Kdo je skutečně pokorný, ten o své pokoře nepřemýšlí. Duševní křesťan se snaží vypadat pokorně. Pravá pokora je ale vždycky spontánní a přirozená, neboť vychází z nitra.

Duševní křesťan může usilovat o spravedlnost, může vzít bič a vyhánět lidi z církve, může hřímat proti hříchu a považovat se za proroka, svými činy ale jen hledá lidskou chválu. Jedním okem vždy sleduje, co tomu říkají lidé. Duševnost ale může být i tam, kde člověk říká, že se nestará o to, co si o něm lidé myslí. Tím však, že dává druhým najevo, že na jejich názor nehledí, prozrazuje, že je duševní.

Duševní křesťan může mít veliký soucit. Jeho soucit ale vždycky bude lidský a bez pravé moudrosti. Může posílat pravidelnou materiální pomoc nuznému člověku, jenž však může být marnotratný syn, který právě prochází Boží výchovou. Taková pomoc mu pak může bránit v návratu k Bohu, ale duševní křesťan bude mít dobrý pocit, že slouží Bohu a neuvědomí si, že svým "skutkem lásky" ve skutečnosti napomáhá záměrům ďábla.

To bylo jen několik příkladů pro ilustraci. Měly by ale postačit k tomu, abychom si uvědomili, jak nutné je rozlišovat mezi duševním a duchovním. Duševní ovoce se může podobat ovoci Ducha a mnozí se jeho vzhledem nechali zmást. I my sami můžeme být svedeni. Když se jako novinka objevily pomeranče a banány z umělé hmoty na jídelních stolech, spletla si je s pravými řada lidí. Byla to jen dekorace. Podobné je to i s duševní imitací Kristových ctností.

To, co jsme ale dosud řekli, neznamená, že by duše člověka byla bez užitku. Lidskou duši stvořil sám Bůh a má své místo. Rozum i cit rozhodně máme používat. Pravá spiritualita začíná tak, že se pokoříme pod mocnou Boží ruku a pro Boha se vzdáme své vůle (která je dveřmi k našemu duchu). U těchto dveří vůle stojí Ježíš a tluče, abychom Mu dovolili vejít (Z 3,20).

Jen pokud jsme ochotní říci jako Ježíš za dnů, kdy byl v těle, "Ne má vůle, ale Tvá vůle se staň", budeme moci žít, jak žil On. Bůh pak bude moci vládnout našemu duchu. Naše duše bude ve službách Svatého Ducha. I tělo pak bude poddáno Svatému Duchu. Jen o takovém člověku lze říci, že je "duchovní", "plný Ducha".

Obrácení, křest v Duchu a užívání duchovních darů nedělají člověka duchovním. Vidíme to na věřících v Korintu. Užívali všechny dary Ducha, a přesto byli spoutáni hříchem těla, nadýmali se pýchou pro své intelektuální poznání a emocionální vytržení. To nebylo duchovní. Víme, že Boží přítomnost přebývala v Nejsvětější svatyni Stanu setkávání. Prostor mezi Nejsvětější svatyní a Svatyní oddělovala silná opona, která nedovolovala, aby Boží sláva zářila do Svatyně. Opona představuje tělo (Žd 10,20). Je-li tělo ukřižováno (je-li opona roztržena), Boží sláva prozáří celou naši osobnost (duši).

Jestliže, věrně jdeme tou novou a živou cestou, kterou nám Ježíš otevřel skrze Své tělo, Boží život prozáří celou naši osobnost a bude se skrze nás zjevovat víc a víc. Pak se při nás naplní Písmo, které říká, "Stezka spravedlivých, kteří neznají kompromisy je jak světlo ranního úsvitu, které září jasněji a jasněji, až se zcela v plné síle a slávě rozední (když přijde Kristus)" (Př 4,18).Tak nás Duch Svatý proměňuje do Jeho podoby ve stále větší slávě (2K 3,18) abychom, až se vrátí, byli takoví jako On (1J 3,2).

Víme, že Ježíš nikdy nejednal podle své vůle. Jinými slovy, nikdy nežil podle svého rozumu nebo citů. Žil v Duchu a svou lidskou duši podrobil Duchu svatému. Rozum i cit užíval Ježíš hojně, ale vždy jen jako nástroj Ducha Svatého, kterého učinil Pánem svého života. Boží sláva se tak skrze Něj zjevovala ve své plnosti, ničím nezastíněná.

Bible říká, že v den, kdy se Ježíš vrátí na zem, život a dílo každého bude vyzkoušeno v ohni (1K 3,10-14). Zkouška ohněm ukáže, zda to, co jsme vytvořili, je duševní nebo duchovní. Písmo nás vyzývá, abychom stavěli ze zlata, stříbra a drahého kamení, které´neshoří, a ne ze dřeva, slámy a sena, které oheň spálí na popel.

Co to znamená stavět ze zlata, stříbra a drahého kamení? Odpověď najdeme v Římanům 11,36, kde se říká, že všechny věci jsou "z Něho, skrze Něho a pro Něho".Vše stvořené je z Boha (a bez Boha nevzniklo nic, co je), On vše udržuje svou mocí a jetím vším oslavován. Tento řád porušil jen Satan a člověk. Jen to je věčné, co je z Boha, co je učiněno Boží mocí k Boží slávě. Vše ostatní zanikne, shoří na popel v ohni Kristova soudu.

Vše, co pochází z duše (z člověka), je učiněno lidskými silami k slávě člověka, je dřevo, sláma a seno, i kdyby se jednalo o křesťanskou práci!! Naopak, co je z Boha, co je učiněno Jeho mocí k Jeho slávě se v den soudu prokáže jako zlato, stříbro a drahé kamení.

V poslední den se nebude hodnotit množství práce, ale bude se testovat její kvalita. Rozhodující bude materiál, který byl použit, spíše než velikost díla. Ten den zjeví, že mnohem více záleží na tom, z koho to dílo je, čí silou se prosadilo a proč je kdo konal, než kolik se udělalo nebo kolik se mu obětovalo.

Ježíš je nám příkladem v tom, že nežil z duše, ale žil v Duchu. Nikdy nejednal sám od sebe, nic nedělal z vlastních sil ani pro vlastní slávu. Dělal jen to, co bylo z Boha, dělal to v Boží síle a pro Boží slávu. Svým učedníkům často opakoval, "kdo by chtěl svou duši/život zachránit, zahubí ji/jej;kdo by však svou duši/život zahubil kvůli mně, nalezne ji/jej." Slova Ježíše nenávidět (či ztratit) duši/život se v evangeliích opakuje sedmkrát (M 10,39 16,25 Mk 8,35 L 9,2414,26 17,33 J 12,25).

Musí to jistě být jedna z nejdůležitějších věcí, které Ježíš učil, když Svatý Duch uznal za důležité opakovat to sedmkrát ve čtyřech evangeliích. Přesto, jen velmi málo věřících chápe, co tím Ježíš myslel.Jak ale máme sami u sebe rozlišovat, co je duševní a co duchovní? Odpověď je: upřít svou pozornost na Ježíše - Živé Slovo, které zjevuje Duch Svatý skrze Písma - psané Slovo.

Musíme se soudit Božím světlem, ne světlem své duše (Ž 36,9). To světlo je v Ježíši(J 8,12) a v Božím slově (Ž 119,105).Ježíš, Slovo, které se stalo tělem, říká, "Učte se ode mne.... a naleznete odpočinutí od svých duševních aktivit" (M 11,29 parafráze)."Boží slovo rozděluje duševní od duchovního a odhaluje nám, co je duševní a co je duchovní (Žd 4,12 parafráze).A tak máme-li dostat světlo pro svůj život, musíme hledět na Ježíše, náš Příklad (Toho,jenž běžel před námi) a do Božího slova, našeho Průvodce. Poučení, co je správné,náležité a dokonalé vidíme na pozemském životě Ježíše a v celém Božím slově. Hleďme tedy číst pečlivě.