3. Žít ve Svatosti

Bůh je Světlo. Bůh je Láska (1J 1,5 4,8). "Přebývá v nepřístupném světle" (1Tm 6,16).

Bůh je svatý a ke svatosti povolává i nás. Svatost může člověk získat jedině skrze pokušení. Adam byl stvořen nevinný; neznal dobré ani zlé. Bůh chtěl, aby byl svatý, a proto dovolil zkoušku.

Strom poznání dobrého a zlého stvořil Bůh. Nemohl tedy být zlý ze své podstaty. Stál ve světě, o němž Bůh prohlásil, že je "velmi dobrý" (1M 1,31). I tento strom byl velmi dobrý, neboť měl Adamovi poskytnout příležitost dojít svatosti - tím, že odmítne pokušení. Bible říká: "Pokládejte za velikou radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky" (Jk 1,2), neboť zkoušky/pokušení nám pomáhají získávat podíl na Boží svatosti (Žd 12,10) a stávat se "dokonalými a bez vady" (Jk 1,4).

Když mluvíme o Ježíšově svatosti, nemáme na mysli tu svatost, kterou měl jako Bůh - v té bychom Ho nemohli následovat. Vidíme ale Toho, "kdo byl ve všem učiněn podobný bratřím" a "ve všem prošel zkouškami jako my, avšak bez hříchu" (Žd 2,17 4,15).

Ježíš je náš Předchůdce (Žd 6,20), který běžel první v závodě, ve kterém běžíme i my, připravil nám cestu a říká, "Následuj mě" (J 12,26). Když hledíme na Toho, který takto běžel před námi, můžeme i my běžet s vytrvalostí, aniž bychom umdlévali nebo ztráceli odvahu (Žd 12,1-4). Ježíš obstál v každém pokušení, se kterým se člověk může setkat.

Byl zkoušen "v každém ohledu jako my", jak nám to jasně říká Židům 4,15, a to je nám posilou. Bůh nikomu nestraní. Ježíš neměl k dispozici jinou moc, než jakou dnes Bůh nabízí nám. Jako člověk se Ježíš setkával s pokušením a přemáhal ho v síle, kterou měl od Svého Otce skrze Ducha Svatého.

Satan člověku vždycky namlouval, že Boží zákony nelze dodržet. Ježíš však jako člověk svým životem v naprosté poslušnosti dokázal, že je to lež. Dnes bychom tedy svůj hřích mohli omlouvat pouze v takovém případě, že bychom měli překonávat pokušení nebo se řídit příkazy a nařízeními, s jakými se Ježíš nesetkal. Kdyby Ježíš žil dokonale, ale bez slabosti těla nebo měl speciální moc, jakou nám Bůh k dispozici nedává, nebylo by možné Ho následovat ani se posílit Jeho vítězným příkladem v okamžiku pokušení. Svým pozemským životem však Ježíš prokázal, že moc, kterou Bůh člověku dává, plně postačuje, a díky ní lze plnit Boží požadavky, které jsou zapsané v Jeho Slovu.

"Nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami jako my" (Žd 4,15). Na Ježíši a Jeho životě bez hříchu, Bůh světu ukázal, že skrze moc Ducha Svatého člověk může dosáhnout plného vítězství nad hříchem a Boha poslouchat radostně. Jestliže v Něm zůstáváme, MŮŽEME "žít tak, jak žil On" (1J 2,6).

Příležitost hřešit měl Ježíš denně stejně jako my a Otec Ho nechal projít veškerým pokušením, s jakým se lidé v životě setkají. Získal tak průpravu stát se naším Vůdcem a Veleknězem (Žd 2,10,17.18 5,7-9). V každém pokušení vždy zapřel sebe a umrtvil žádosti těla, které ho pokoušely k hříchu. Tak po celý svůj život denně "trpěl v těle".

Písmo na Něj poukazuje jako na náš Příklad: "Když tedy Kristus za nás trpěl v těle, i vy se vyzbrojte týmž smýšlením, totiž že ten, kdo trpěl v těle, skoncoval s hříchem, abyste po zbývající čas života v těle již nežili podle lidských žádostí, nýbrž podle Boží vůle (1P 4,1n). "Poslušností až k smrti" Ježíš demonstroval, že je lepší trpět v těle, než Boha neuposlechnout v jediné věci.

Podstata hříchu spočívá v tom, že člověk jedná podle své vlastní vůle. Tajemství svatosti spočívá v tom, že člověk zapírá svou vůli a koná vůli Boží. Tímto způsobem žil Ježíš. Říkal:"Nevyhledávám svou vůli, ale vůli toho, který mne poslal.... Sestoupil jsem z nebe, ne abych činil svou vůli, ale vůli toho, který mne poslal.... Ne jak já chci, ale jak chceš ty" (J 5,30 6,38 M 26,39).

Ježíš obětoval svou lidskou vůli jako věčnou oběť svému Otci, i když to představovalo intenzivní utrpení. Vždyť čteme, že "ve dnech svého pozemského života s hlasitým křikem a slzami obětoval modlitby a úpěnlivé prosby" (Žd 5,7).

Ježíš v Getsemanské zahradě upozorňoval tři z učedníků, že tělo je slabé a nabádal je, že pokušení přemohou, budou-li ostražití [bdělí jako hlídka], aby ho včas rozpoznali, a budou-li se modlit, tj. hledat u Boha milost ku pomoci (M 26,41). On Sám to tak dělal, a jedině tím vítězil.

Před cestou do Getsemane řekl Ježíš učedníkům, že brzy přijde den, kdy budou dělat stejné skutky jako On, neboť Otec jim pošle Ducha Svatého, aby jim byl "Pomocí"(J 14,12.16). Ježíš nepřišel, aby nás učinil činiteli zázraků, ale aby nás učinil svatými. Konal skutky svatosti a skutky poslušnosti Otci a to jsou ony skutky, o nichž zaslíbil, že je budeme činit i my. Tyto skutky On ale nekonal jako Bůh, nýbrž jako člověk naplněný Duchem Svatým.

Když byli učedníci v den Letnic naplněni Duchem Svatým, i oni přijali tu moc činit skutky poslušnosti, které konal Ježíš. Moc uzdravovat nemocné, křísit mrtvé, očišťovat malomocné i vymítat démony dostali již dávno před tím, ještě za Ježíšova života na zemi (M 10,8). Tehdy ale ještě neměli moc přemáhat hřích. K tomu potřebovali naplnění Duchem Svatým, které přišlo až o Letnicích.

Plnost Ducha Svatého potřebujeme k tomu, abychom mohli konat "Ježíšovy skutky", jinými slovy, abychom mohli "konat Boží vůli" (viz J 4,34). Tak slavný život nám Bůh nabízí v Nové smlouvě. Neboť co bylo Zákonu nemožné, kvůli slabosti těla, to učinil Bůh: Poslal svého Syna v podobě těla hříchu a jako oběť za hřích. Odsoudil hřích v těle, ABY byl požadavek Zákona ("Boží vůle") naplněn v nás, kteří nechodíme (nežijeme) podle těla, ale podle Ducha" (Ř 8,3n).

Ježíš byl pokoušen po celý svůj život a vždy zvítězil. To má pro nás obrovský význam: otevřel nám tím Cestu, po které Ho můžeme následovat. Ta Cesta, kterou nám Ježíš připravil je nazvána "cestou novou a živou". "Máme tedy smělou důvěru, že smíme vstoupit do svatyně Ježíšovou krví, cestou novou a živou, kterou nám otevřel skrze oponu, to jest skrze své tělo" (Žd 10,19n).

Příbytkem Boží slávy byla Nejsvětější svatyně chrámu. Právě tam nám Ježíš umožnil přístup a tam Jej máme následovat, abychom mohli dojít podílu na Jeho svatosti. On je Předchůdcem, který jako první ze všech vstoupil skrze oponu těla (Žd 6,20). Hleďme na Jeho příklad a s vytrvalostí běžme v tomto závodě, který je před námi (Žd 12,1n).

My už oponu roztrhnout nemusíme. Tu již roztrhl náš Pán jednou provždy. Máme ale jít za Ním a vstoupit skrze roztrženou oponu - cestou kříže, cestou umrtvování těla a jeho žádostí. Právě umrtvováním těla zjevoval Ježíš slávu Boží svatosti v celém svém pozemském životě. Jiné cesty není ani pro nás. Ten čistý Ježíšův život může být na našem těle zjevován pouze a jedině tehdy, když na svém těle nosíme "Ježíšovo umírání" (2K 4,10).

Duch Svatý (který je v nás) nás vždycky povede cestou kříže, jako vedl Ježíše. To je cesta, na níž budeme schopni rozšiřovat svůj podíl na Jeho svatosti. Tak tomu bylo s Ježíšem samotným a tak tomu bude se všemi, kdo jdou Jeho cestou. Ježíš přišel, aby nás učinil spoluúčastníky Boží přirozenosti, aby Jeho vlastní život, který měl sám v sobě, byl i v nás. "Jeho Božská moc nám darovala všechno, čeho je třeba k životu a zbožnosti... Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se skrze ně stali účastníky Boží povahy" (2P 1,3n).

Bůh nezaslíbil, že nás učiní prosté hříchu a dokonalé zde na zemi. O dokonalost máme usilovat. Můžeme zde ale žít ve vítězství nad vědomým hříchem. Vidíme, že Ježíš byl pokoušen ve všem jako my. Nejsilnější pokušení bývají ta, která útočí na oblast myšlení. Tomu byl vystaven i Ježíš. Přesto nikdy nezhřešil. Proto i my můžeme v oblasti myšlení vítězit a očišťovat se.

Ježíšova řeč byla ryzí. Z jeho úst nikdy nevyšlo nečisté nebo plané slovo. Vždy mluvil pravdu. V Jeho ústech nebyla lest. Nikdy se neúčastnil rozhovoru, jak víc a víc vydělávat (víc, než co bylo potřeba). Takové věci Ho nezajímaly. Jeho mysl se upínala k tomu, co je nahoře, ne k tomu, co je na zemi. Materiální věci nepochybně používal. Nemiloval je však a nepřilnul k nim.

Ježíšova svatost vycházela z Jeho nitra. Vnější nábožnost u Něho nenajdeme ani při stolování, v oblékání ani v jednání s druhými. Nebyl asketa ani poustevník. Žil a pracoval uprostřed všedního světa. Oblékal se jako ostatní lidé, jedl a pil co bylo obvyklé (L 7,34), užíval všechny dobré věci, které Bůh člověku poskytoval, aby se z nich v tomto světě těšil (1Tm 6,17). V jídle nebyl nestřídmý. Uměl se ovládat. Boží nadpřirozenou moc nezneužil pro sebe, aby udělal z kamenů chléb po čtyřicetidenním půstu, ani když jindy častokrát vyhladověl a neměl co jíst. Stýkal se s náboženskými lidmi i s nejhoršími hříšníky, a přece zůstal bez poskvrny, neboť Jeho svatost vyvěrala z Jeho nitra. Hřích nebyl tím jediným, čemu se Ježíš vyhýbal. Vzdal se i mnoha legitimních požitků, jež byly neužitečné, nebo by se z nich nemohl těšit, pokud by neodložil stranou důležité úkoly, které měl vykonat a na kterých Otci tolik záleželo (1K 6,12).

Ježíšova svatost pramenila z toho, že celý život hluboce rozjímal o Božím Slově. Již ve svých 12 letech měl důkladnou znalost Slova díky tomu, že usilovně přemýšlel nad Písmem, neboť toužil, aby mu Duch osvítil každé Slovo. Znal Písmo lépe než znalci Písma, protože věděl, že potřebuje zjevení Ducha a vyhledával ho. Nechodil do biblické školy. Učil se veden Otcem jako praví starozákonní proroci - Mojžíš, Elijáš, Elíša, Jeremjáš, Jan Křtitel a další. Mějme na paměti, že žádný pravý prorok, kterého známe z Bible, nechodil do biblické školy.

Ježíš studoval Slovo a pak se jím řídil. Slovo se tak stalo mocnou zbraní v Jeho ústech nejen tehdy, když bojoval se Satanem (M 4,1-11), ale i v kazatelské službě. Mluvil v moci a Jeho kázání byla namířena proti populárním tradicím, které tehdy prosazovali znalci Písma a učitelé zákona.

Odhalil pokrytectví a světskost farizeů a řekl jim, že peklu neuniknou, ačkoli zastávají správné učení (M 23,33). Odhalil také mylné učení a nesprávné výklady Písma, které zastávali Saduceové (Mt22,23-33).

O popularitu Ježíš ve svém kázání nikdy neusiloval. Raději by podstoupil mučení a agónii, než aby slevil z jediného písmenka pravdy. Nechtěl "pokoj a jednotu za každou cenu". Dokonce Jeho nepřátelé uznali, "že je čestný a učí pravdě nehledě na následky, beze strachu či nadržování" (M 22,16 parafráze).

Ježíšovu svatost lze také spatřovat v horlivosti, s jakou Mu šlo o čistotu Božího domu (J 2,14nn). Když vstoupil do chrámu a uviděl ty, kteří vydělávali peníze ve jménu náboženství, vzplanul spravedlivým hněvem a s bičem v ruce je vyhnal. Bible říká, abychom se hněvali a nehřešili (E 4,26). Když římští vojáci Ježíše tloukli a bičovali v Pilátově paláci, snášel to trpělivě. Nikdy se nerozhněval, když se jednalo o Jeho osobu. Hněv v takovém případě by byl hřích. Pokud ale šlo o čistotu Božího domu, to bylo něco jiného. To by byl hřích se nerozhněvat.

Ten den použil bič a nestaral se o to, jestli Ho lidé pochopí, a jestli si nebudou říkat, že nad sebou ztratil kontrolu nebo jednal podle těla. V žádné situaci Mu nezáleželo na tom, co si o Něm lidé pomyslí. Přišel uvést meč (M 10,34); a nešetřil ho. Jeho meč řezal, působil rány i bolest (Žd 4,12n Iz 49,2n). Tak se zjevila Otcova sláva.

Ježíšův život byl ten nejkrásnější, nejuspořádanější, nejpokojnější a nejšťastnější, jaký kdy tento svět viděl. Bylo to tím, že se naprosto řídil Božím slovem. Vzpomeňme na řád ve vesmíru. Hvězdy a planety se pohybují s takovou přesností, že podle nich můžeme řídit hodiny na milióntiny vteřiny. Spolehlivost jejich drah je taková, že astronomové mohou spočítat, kde se nacházela nebo se bude nacházet ta která hvězda nebo planeta v určitém čase. V čem tkví tajemství tak dokonalého řádu? V tom, že se pohybují přesně podle Boží vůle. Pohybují se svou rychlostí po svých drahách, jak určil Stvořitel. Kde je poslušnost vůči Bohu a Jeho řádu, tam je dokonalá harmonie a krása. Kde poslušnost vůči Bohu a Jeho řádu chybí, tam je chaos a ošklivost. I hvězdy (tím, jak poslouchají) jsou němými svědky toho, že Boží zákony jsou pro nás to nejlepší a že nejsou přítěží.

Ježíš svým životem podal svědectví, že zbožnost je užitečná pro život nynější i budoucí (1Tm 4,8). Nikdo nemůže být šťastnější, pokojnější a spokojenější než zbožný člověk."Bázeň před Hospodinem je pramenem života" (Př 14,27). Ježíš se řídil slovem "každý den buď horlivý v bázni před Hospodinem (Př 23,17) a Bůh vyslyšel jeho modlitby pro jeho bohabojnost (Žd 5,7). Nad Ježíšem bylo nebe vždy otevřené, neboť žil v bázni před Bohem. Řekl "Ctím svého Otce" (J 8,49). Svým životem dosvědčil pravdivost slova:"Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem" (Př 9,10).

Bůh vyslýchal Jeho modlitby ne proto, že byl Boží Syn, ale proto, že byl bohabojný(Žd 5,7). Bůh Ho pomazal radostí a mocí Ducha Svatého - "olejem radosti" ne proto, že byl Boží Syn, ale proto, že miloval spravedlnost a nenáviděl nepravost (Žd 1,9). Bůh se přiznává jen k tomu, kdo je morálně čistý. V tom tkví tajemství duchovní autority.

Náboženský svět Ježíšových dnů nesdílel Boží pohled na Ježíšovu svatost. Jeho svatost je provokovala k zášti, protože beze strachu odhaloval jejich hřích (J 7,7). Byli vůči Němu nepřátelští. Odmítali Ho, nenáviděli a kritizovali. Židovští vůdci Ježíše nechali vyvést ven ze shromáždění a nakonec Ho zabili - to proto, že kázal svatost. Neukřižovali by ho,kdyby žil svatě a je nechal být. On ve svých kázáních však veřejně odsuzoval jejich pokrytectví a odhaloval jejich hřích. Proto se rozhodli, že ho umlčí.

Ježíš řekl: "Jejich odsouzení je v tom, že Světlo přišlo na svět, ale oni si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Pojali v nenávist nebeské Světlo, protože toužili hřešit skryti v temnotě. Vyhýbali se Světlu ze strachu, aby jejich skutky nebyly odhaleny (J 3,19n parafráze). 

Dnešní 'křesťanský' náboženský svět je úplně stejný a učedník není nad svého Mistra. Budeme-li chodit ve svatosti, uznání od vlažného křesťanstva nečekejme. "Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování - v jakékoli zemi, v jakékoli době (2Tm 3,12). Takové pronásledování přichází předně od náboženských lidí. Stejně tak to zakusil sám Ježíš.

Chce-li kdo Pána následovat, ať si nejprve sedne a spočítá náklad (L 14,28), teprve pak ať vyjde k Němu ven za tábor a nese Jeho potupu (Žd 13,13).