3. Skutečná pravda o našem svědomí

Svědomí, které jsme při stvoření dostali, nám neustále připomíná, že jsme morální bytosti. Svědomí je Boží hlas v našem nitru, který nám říká, že jsme zodpovědní za své jednání. Jednoho dne se budeme muset Bohu zodpovídat za způsob, jakým jsme žili.
Nejsme jako zvířata, která nemají svědomí. Zvířata nejsou morální bytosti, a nebudou se proto muset Bohu zodpovídat za nic. Když zvíře pojde, je konec. U lidí to tak ale není. Člověk byl stvořen k Božímu obrazu a je věčnou bytostí.
Nám jednou nastane den soudu. Tehdy vše, co jsme udělali, řekli a mysleli během celého svého života, se opět vynoří v naší mysli a Bůh to zhodnotí. Bude nás soudit podle měřítek svých svatých zákonů, které nám dal v Bibli. Tehdy se budeme muset Bohu zodpovídat za každý skutek, slovo i myšlenku.
Bible říká: "Lidem je určeno jednou zemřít a pak přijde soud" (Žd 9,2).
Mnoho lidí zde na zemi unikne trestu. Až nakonec přijdou před Boží soud, budou souzeni podle práva. Podobně mnoho lidí nebylo nikdy oceněno nebo odměněno zde na zemi za všechno to dobré, co učinili druhým. Ti dostanou svou odměnu, až Kristus přijde zpět na zem.
Když se budeme muset jednoho dne zodpovídat Bohu ze všeho, co jsme dělali, je důležité, abychom vždy naslouchali svému svědomí.
Svědomí je jedním z největších Božích darů člověku. Je to jako "dar bolesti" v těle. Většina z nás bolest chápe pouze jako nepříjemnost. Neuvědomujeme si, že bolest je obrovské požehnání pro náš život. Prostřednictvím bolesti nás tělo upozorňuje, že něco někde není v pořádku. Je to první signál, který tělo vysílá. Je to varování před nemocí. Kdyby nebylo bolesti, nevěděli bychom ani, že máme nemoc a mohli bychom zemřít. Je to právě bolest, co nás chrání, abychom nezemřeli předčasně.
Malomocní necítí bolest. Následkem lepry odumírají nervové buňky a člověk ztrácí veškerou citlivost k bolesti. Malomocný si může poranit chodidlo hřebíkem a nic necítit. Noha se zanítí a on stále nic necítí. Nakonec se to zhorší natolik, že nezbude než nohu amputovat - to vše jen proto, že přišel o "požehnání" bolesti.
Svědomí je jako bolest. Varuje nás, když přestoupíme Boží zákony, když zamýšlíme hřešit nebo když jsme zhřešili. Pokud ignorujeme varovné signály svědomí a jdeme proti němu, potlačujeme postupně citlivost k hříchu. Po čase pak na hřích přestaneme být citliví úplně. Svědomí nám odumře staneme se duchovně malomocnými. Budeme pak jako zvířata, která nemají svědomí. To je důvodem, proč někteří lidé jednají hůře než zvířata. Konečným údělem takového způsobu života pak je věčné odsouzení.
Všichni víme, že jsme hříšní, protože nám to dosvědčuje naše svědomí. Nikdy se nesnažme pocit viny setřást, protože je to jako "požehnání" bolesti. Říká nám, že jsme duchovně nemocní a že potřebujeme uzdravení. Svědomí je největší z Božích darů člověku.
Ježíš přirovnal svědomí k očím (Lk 11,34nn). Oči jsou v těle nejčistší, protože jsou denně neustále smývány slzami.
Kdykoli víčka mrknou (a to se děje tisíckrát za den, aniž bychom si to uvědomovali), oči se omývají od prachu. Sebemenší smítko prachu podráždí oko a přiměje nás ustat v práci, dokud ho z oka nedostaneme pryč.
Takto se musíme chovat ke svému svědomí - neustále ho udržovat v čistotě.
Naše hříchy může odpouštět a smývat jedině Bůh. Chodit před ním ve světle a denně mu vyznávat každý svůj hřích je jediný způsob, jak své svědomí můžeme uchovávat bez pocitu viny.
Odpuštění hříchů ale NENÍ laciné.