2. Žít v Pokoře

Nebesa vypravují o Boží slávě; obloha vypovídá o díle jeho rukou (Ž 19,2). Vesmír se vyznačuje takovou rozmanitostí, že to lidský rozum ani nemůže pochopit. Na jedné straně obří galaxie, které se řítí prostorem i miliardy světelných let daleko a současně každé i pouhým okem neviditelné smítko hmoty ve vesmíru se skládá z atomů a ty se skládají z elektronů, které v nich obíhají kolem jádra. To vše ukazuje, jak je Bůh veliký.

Učedník Ježíše Krista však Boží velikost nespatřuje v první řadě v těchto úžasných divech vesmíru, ale mnohem více v tom, jak veliká musela být pokora, která přiměla Božího Syna vzdát se sám sebe a přijít v našem těle a ztotožnit se s naším padlým rodem.

Apoštol Jan řekl, "A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu" (J 1,14). A my můžeme dodat - "slávu, která ještě mnohonásobně překonává slávu, jakou spatřujeme ve stvoření."

Král Nebes přišel a přebýval mezi námi jako jeden z nás; v těle, jaké máme my. Nepočínal si blahosklonně ani povýšeně, ale přišel ve skutečné pokoře a ve všem se s námi ztotožnil. Sláva Pána Ježíše spočívá mnohem více v Jeho pokoře, než v úžasných zázracích, které konal.

Duch Svatý nám chce ukazovat především cestu pokory, abychom se po ní učili chodit po všechny své dny. A právě touto cestou máme Ježíše následovat. Dříve než přišel na zem, aby se stal člověkem a prožil čistý život plný lásky, pokořil se.To byl Jeho první krok. A právě tímto krokem musíme začít i my.Tisíce let předtím, než Ježíš přišel na zem, Bůh stvořil anděla Lucifera. V moudrosti a kráse, byl dokonalý. Bůh jej ustanovil za nejvyššího z andělů. Stalo se však, že v pýše a nespokojenosti s postavením, které mu Bůh určil, se Lucifer toužil pozvednout ještě výš(El 28,11-17 Iz 14,12-15). Do Božího stvoření tím uvedl hřích. Bůh jej proto neprodleně svrhl a tak se stal Satanem.

Pýcha je tím prapůvodním kořenem každého hříchu a zla ve vesmíru.Jakmile Adam zhřešil, získal nákazu satanské pýchy i on.Od té doby se všichni Adamovi potomci rodí s touto infekcí.Od tohoto jedu Ježíš člověka zachránil tím, že se pokořil.Tak, jako hřích má svůj původ v Luciferově pýše, má vykoupení svůj původ v Ježíšově pokoře. Mysl Kristovu máme do té míry, nakolik je v nás Jeho pokora. Ta je neomylným ukazatelem duchovního růstu.

Ježíšovu pokoru zjevuje už to, že z nebeské slávy přišel na zem, neboť "musel být ve všem jako jeho bratří" (Žd 2,17). Navíc "i jako člověk se ponížil" (F 2,8). Před Bohem zaujal místo mezi ostatními lidmi. Stal se ničím, aby Boha učinil vším. To je skutečná pokora.Světskou slávu nebo důležitost člověka lidé spatřují v jeho postavení, bohatství, vzdělání,původu, atd. Jak odlišná je Boží sláva, která se zjevuje v Ježíši Kristu!

Ježíš byl jediný, kdo si mohl zvolit, v jaké rodině se narodí. Takovou možnost nikdo z nás nemá. Jakou rodinu si zvolil? Rodinu neznámého tesaře z místa zvaného Nazaret, o němž lidé říkali: "Co odtamtud může vzejít dobrého?" (J 1,46). Josef a Marie byli tak chudí, že si ani nemohli dovolit Bohu obětovat beránka jako zápalnou oběť (srov. L 2,22-24 a 3M 12,8).Ježíš byl jediný, kdo si mohl zvolit místo narození. Jaké místo si zvolil, když měl takovou možnost? Byl to kamenný žlab pro krmení zvěře!

Povšimněme si dále rodové linie, kterou pro sebe Ježíš zvolil. U Matouše 1,3-6 jsou v Ježíšově rodokmenu zmíněny čtyři ženy. První, Támar, která získala syna ze svého tchána Judy skrze prostituci/ cizoložství. Druhá, Rachab, o níž se říká, že byla prostitutkou v Jerichu.Třetí, Rút byla potomkem Moába, narozeného z cizoložství Lotovy dcery se svým vlastním otcem. Čtvrtá byla Urijášova žena Batšeba, s níž zcizoložil David.Proč si zvolil opovrhovanou rodovou linii? Aby se stal součástí padlého Adamova lidstva.

V tom vidíme Jeho pokoru. Nechtěl se pyšnit rodinou nebo předky.Ježíš se ztotožnil s člověkem naprosto ve všem. Věřil, že lidé jsou si ze své podstaty rovni,nehledě na barvu pleti, rodinu, postavení atd. Byl jedním z těch nejmenších a společensky nejníže postavených. Přišel a ponížil se, aby mohl sloužit všem. Pozvednout druhého může jen ten, kdo je níže. A s takovým postojem přišel Ježíš.

Duch Svatý nás proměňuje obnovou naší mysli (Ř 12,2). Právě naše mysl je tou půdou, kam se zasévá semeno pravé Kristovy pokory. Nakolik jsme v pokoře proměňováni do Kristovy podoby, se nepozná z toho, jak jednáme a co děláme před zraky ostatních, ale o čem přemýšlíme, když jsme o samotě a jak se porovnáváme s druhými.

"Pokládat jeden druhého za přednějšího než sebe" (F 2,3) a sebe považovat za "zdaleka nejmenšího ze všech svatých" (E 3,8) můžeme jen tehdy, když o sobě nesmýšlíme povýšeně. Ježíš se považoval za člověka, který je před Otcem ničím. Jen tak se skrze Něho mohla zjevovat Boží sláva ve vší své plnosti.

Ježíš přijal postavení nicotnosti před Otcem, a proto se mohl radostně podřídit všemu, co Otec pro Jeho život určil a celým srdcem vždy poslechnout všechny Otcovy příkazy."Ponížil se, stal se poslušným až k smrti" (F 2,8).

Naprostá poslušnost vůči Bohu je neomylným znakem pokory. Neexistuje lepší test.Třicet let se Ježíš podřizoval svým nedokonalým rodičům, neboť taková byla vůle Jeho Otce. Věděl mnohem více než Josef a Marie a na rozdíl od nich byl bez hříchu. Přesto jim byl poddán (L 2,51).

Pro člověka není snadné být poddán někomu, kdo není tak chytrý nebo duchovní jako on.Pro toho, kdo je ale skutečně pokorný, to není těžké. Ten, kdo poznal, že je v Božích očích nicotný, nemá potíž podřídit se tomu, koho nad ním Bůh ustanovil.

Ježíš si zvolil povolání, kterým na druhé nedělal dojem - byl tesařem. Když vstoupil do veřejné služby, nenechal se oslovovat tituly - ani před jménem ani za jménem. Nenechal by si říkat "Pastore" Ježíši. A už vůbec ne "Ctihodný doktore" Ježíši. Nikdy netoužil po významném pozemském postavení nebo titulu, jimž by se nadřadil lidem, kterým přišel sloužit. Kdo má uši k slyšení, ať naslouchá.

Když Ho zástupy chtěly provolat králem, vytratil se z jejich středu (J 6,15). Chtěl, aby byl znám pouze jako "syn člověka".Nikdy nehledal lidskou chválu a bylo mu jedno, jak o Něm lidé mluví. Žil neustále před tváří Svého Otce, Jemu se toužil líbit, a proto Mu nevadilo, když Ho lidé ignorovali nebo

Jím pohrdali. Záleželo Mu vždy jen na tom, aby došel uznání od Otce.

Když někoho uzdravil nebo učinil zázrak, dbal na to, aby se o tom nikdo nedověděl. Jeho zázraky byly projevem milosrdenství, které prokazoval těm, kdo byli souženi nejrůznějšími nemocemi. Nedělal je pro senzaci. Když vzkřísil Jairovu dceru, důrazně nařídil, aby se to nikdo nedověděl (Mk5,43). To vše zveřejnili teprve apoštolové, když Ježíš odešel ze země.

U poslední večeře před ukřižováním, vzal umyvadlo s vodou a myl učedníkům nohy. Udělal to, co bylo naprosto typické pro celý Jeho život - sloužil druhým. Všiml si, že učedníci mají zaprášené nohy, pohotově vzal umyvadlo a udělal, co bylo třeba. Nečekal, až to udělá někdo jiný. Ukázal, jak má jednat sloužící. Nečekal, až ho někdo požádá.

Viděl, co je potřeba a udělal to. Ježíš se sjednotil s tou nejnižší společenskou vrstvou. Stal se jedním z nich. Byl bez hříchu a dokonalý, ale nikdy nejednal tak, že by těm, kdo se s ním setkali, mohlo být hloupě nebo trapně, že jsou nedokonalí. Se svými učedníky, nejednal přezíravě ani povýšeně. Ve svém jednání vůči druhým byl natolik laskavý a přátelský, že se Jej odvažovali napomenout nebo Mu radit (M 16,22 Mk 4,38 9,5).

Ježíšovu pokoru vidíme i v tom, že hledal společenství v modlitbě se svými učedníky. V Getsemanské zahradě chtěl, aby se Petr, Jakub a Jan modlili spolu s ním, když "mu bylo úzko až k smrti" (M 26,38). Ježíš si uvědomoval, že tělo, které na sebe vzal, je naprosto slabé. Proto s nimi potřeboval mít společenství, aby se modlili společně.

Když nejsme dost upřímní, abychom uznali před Bohem svou nicotnost, bráníme Boží moci, aby se skrze nás mohla projevit. Ježíš ukázal, co je cesta pokory: znamená to přiznat si slabost těla a svou lidskou nicotnost. Pokořil se, a proto Ho Bůh vyvýšil na nejvyšší místo ve vesmíru (F 2,9). Jen ti, kdo se na cestě pokory odváží nejhlouběji, budou sedět s Ježíšem ve slávě po Jeho pravici a levici. Ježíš po celý svůj život neustále sestupoval. Sestoupil s nebe a pak sestupoval níž a níž až na kříž. Ani na malý okamžik neustoupil zpět, aby se povýšil.

Na zemi dnes působí dva duchové. Duch Satana (Lucifera), který lidi pohání, aby stoupali výš a nebo se nad druhé povyšovali - ať už ve světě nebo v církvi. A duch Kristův, který lidi vede k tomu, aby se stále víc a více pokořovali jako jejich Pán a Mistr. Ježíš sestoupil až do hloubi jako zrno pšenice a všichni Jeho opravdoví učedníci se bezpečně poznají podle toho, že jednají také tak.

Ježíšovu pokoru je nejlépe vidět v Jeho smrti. Nikdy se nekonal nespravedlivější soud, než před jakým stál Ježíš. Přesto se nechal pokořovat, poddal se posměchu, nechal si ubližovat, křivdit a působit nespravedlnost. Na své nepřátele nesvolával kletby. Nevyhrožoval odvetou ani nevolal na pomoc anděly. Vzdal se všech práv, která Mu jako Božímu Synu náležela.

Pro lidstvo je příhodný známý symbol "zdvižené ruky se zaťatou pěstí". Ukazuje na dvě věci: na touhu prosadit svá práva, moc a vlastnictví a na touhu po odvetě. Ježíš na kříži naopak své dlaně ochotně otevřel, aby přijal hřeby. Jeho dlaně byly vždycky otevřené k dávání. Dávaly, dávaly a dávaly. Nakonec dal i svůj život. To je pravá pokora. To je pravé "lidství", jaké si Bůh přeje. Ježíšův učedník, který chce zjevovat Boží charakter, musí být ochoten nespravedlivě trpět, aniž by si stěžoval.

Písmo říká: "budete-li snášet utrpení, ač jednáte dobře, je to milost před Bohem, je to vzácné a Bohu milé. K tomu jste přece byli povoláni - je to neoddělitelná součást vašeho povolání, neboť i Kristus trpěl.... a zanechal vám Svůj osobní příklad, abyste šli v Jeho šlépějích.... když Mu spílali, neodplácel spíláním, když trpěl, nehrozil, ale předával vše Tomu, jenž soudí spravedlivě" (1P 2,20-3).

Ježíš měl pokoru, která Mu nedovolovala někoho soudit. Bůh sám je soudcem všech lidí; a každý člověk, který soudí druhé, zaujímá postavení, které náleží pouze Bohu. Když Ježíš žil na zemi jako člověk, řekl: "já nesoudím nikoho" (J 8,15) a přenechal veškerý soud Otci.

Také na tom vidíme krásu Jeho pokory. Ježíš se ochotně poddal pokořující smrti, kterou Mu jeho Otec předem určil. Věděl, že lidé, kteří naplánovali a vykonali Jeho ukřižování, jsou nástroje v Otcově ruce a ochotně pil ten kalich, který "Mu Otec dal" (J 18,11).

Byl poslušný až k smrti, a to smrti na kříži" (F 2,8). To je ten skutečný Ježíš, kterého zjevují Písma. Jemu lidé nevzdávali pocty, jako dnes moderním evangelistům, kteří jsou populární jako nějaké celebrity nebo filmové hvězdy. Naopak, byl v opovržení a odmítán; a svět jeho dnů se Ho zbavil, když Ho přibil na kříž.

Dnešní svět je stejný; a učedník není nad svého Mistra. Křesťanství, které je u lidí populární a sklízí pochvalu světa, je padělek. Celým svým životem, od narození až po svou smrt Ježíš zjevoval, že "co je u lidí vznešené, je před Bohem ohavnost (L 16,15).

"Učte se ode mne," řekl Ježíš, "neboť jsem tichý a pokorný v srdci" (M 11,29). Ze všeho nejvíce chtěl, aby se od Něho učedníci učili pokoře. A to platí i pro nás.